NaŽďár! :)

Je pravda, že jsme začali trochu nostalgicky - vzpomínáte na CSM 2012 ve Žďáru nad Sázavou? :) Já si vzpomenu minimálně pokaždé, když potkám děvče nebo hocha s jablíčkem na tričku. 

Stejně tak mám velikou radost, když se rozhlédnu kolem sebe a maličkosti prozrazují, že člověk, kterého právě míjím, byl před měsícem součástí "českého krakovského týmu" stejně jako já. Hned pár dní po SDM, když jsem jela v Brně šalinou na Hlavas proti mně seděla slečna s červeným registračním náramkem s číslem své tělocvičny. Nebo tuhle v kauflandu - proplula kolem mě mladá dívka oděná v růžovém krakovském tričku. Nebo včera v čekárně na foniatrii, mladý hoch a zelené krakovské tričko. Až mě mile překvapuje kolik nás je, rozesetých po celé české republice. A kolik nás chodí po městě "inkognito" - tedy bez vnějšího krakovského znamení. 


 

Posledně, když jsem psala o Krakově, jen tak mezi řádky jsem se zmínila o tom, že na Světových dnech mládeže stoupla sounáležitost českých křesťanů řekla bych o 100%. Vždycky, když jsme mezi těmi miliony mladých z celého světa potkali nějaké Čechy, navzájem jsme se k sobě hlásili, zdravili jsme se, seznamovali jsme se, pomáhali jsme si, drželi jsme při sobě. Když jsem pak přijela zpět do České republiky a šla v Brně po ulici, bylo mi až divné, že mě lidé kolem mě míjí obloukem. Nikdo si nikoho nevšímá, každý sklápí oči na zem a rychle odchází.  

A co teprve když takhle potkávám mladé s těmi krakovskými tričky, vaky, náramky a šátky. Přiznám se, že se ve mně úplně probouzí ta krakovská sounáležitost a mám chuť za těmi lidmi jít, pozdravit je, zeptat se třeba v jakém jeli autobuse, co měli za sektory, jestli viděli papeže... nebo dát nějak prostě najevo, že zrovna míjí člověka, který taky v Krakově byl, ačkoli na sobě zrovna nemá žádný z výše zmiňovaných artefaktů.

V těchto situacích jsem si uvědomila, jaký byl ten 4 roky starý pozdrav "NaŽďár" vlastně vynález. Takový pozdrav, kterým oslovíš souputníky a dáš "podprahově" najevo, že víš, oč tu kráčí ;) Jaká škoda, že nějaký podobný pozdrav nebyl zaveden v Krakově. (Napadá mě, že místo toho by se dalo zazpívat třeba kousek hymny, ale zrovna to by mi vzhledem k mé diagnóze z foniatrie asi nepomohlo. Zkrátka pozdrav je pozdrav.)

A nebyl by to jen pozdrav, který vykouzlí úsměv na tváři, ale myslím si, že by to bylo i velké povzbuzení. Jako kdybychom říkali - zdravím tě, nejsi tady sám, plujeme na stejné lodi, jdeme stejným směrem, čau brácho, máme jednoho Taťku :)

A možná by to bylo právě to, oč v Krakově také šlo - zažít společenství - a my bychom je mohli zažívat i v běžném životě vždy při setkání s našimi krakovskými přáteli. :)