Možná znáte to neodolatelné pokušení spáchat nějaký ten "malý hřích". Však o nic nejde. Vlastně to ani nebude hřích, protože mám k tomuto činu své důvody. A vlastně jsou to ušlechtilé důvody. Nebo možná ne ušlechtilé, ale udělat to prostě musím. Pro jednou se přece nic nestane. Dělám to sice vědomě a dobrovolně, ale rozhodně to není nějaká důležitá záležitost, takže to případně bude jen lehký hřích. A lehký hřích - žádný hřích. Tak co...? 

Po tisíci "dobrých argumentů" stačí pak jen několik vteřin, aby umlčené svědomí začalo najednou nesnesitelně křičet. Ale je to opravdu hlas svědomí? ... Cos to jen udělal? A proč jsi to udělal? Podívej, taková prkotina, a tys ani tentokrát neměl dost silnou vůli obstát - jak pak chceš obstát v závažnějších věcech? To se pořád děláš, jakej jsi svatoušek, ale prdlajs. Jo, že je ti to líto? Ale víš co, možná ani nemá cenu chodit ke zpovědi, protože ruku na srdce - stejně to zase uděláš. Už se toho nikdy nezbavíš. Kámo, prostě jsi to projel...

Zdroj: luxor.cz, oříznuto


Přátelé, vězte, že tohle rozhodně není hlas svědomí, ale prvotřídní ďáblova lest. Kdo by to neznal? Tisíckrát obehraný scénář a stejně jsme schopni i potisíciprvé skočit na lep. Přijde pokušení - stačí docela malinkaté - a on ten pokušitel spustí písničku o tom, že o nic nejde. Dokud člověk nepodlehne, je schopen "problém" bagatelizovat a bagatelizovat, až skutečně uvěříme, že se nemůže nic stát. Jenomže to je přesně to, o co šlo. Potom je ďábel náhle schopen ten údajně maličký, "skoro neexistující" hřích nafouknout do obludných rozměrů. Pokud člověk uvěří, že je vše ztraceno, je ve velkém ohrožení, že upadne do deprese a šance, že se z toho ještě někdy dostane, se skutečně velmi zmenší. (Bohužel vím, o čem mluvím.) Jedná se vlastně o jakousi "dvoufázovou" a velmi rafinovanou lest. - - - Pokud opravdu tohle neznáš - jsi šťastný člověk...

Mimochodem - zdá se mi, že je tato lest mimořádně účinná v situacích, kdy je člověk pokoušen zhřešit proti šestému přikázání. To je prvně slibů a podbízivých argumentů - však to nikdo nemusí vědět, o nic nejde, je potřeba poznat své tělo, musíš si to přece někde natrénovat, co je na tom špatného uspokojit své potřeby, však to dělají všichni... a vzápětí se člověk cítí nešťastný, ponížený, zahanbený, a pokušitel spustí, že s takovým hříchem přece nepolezeš do zpovědnice, co by si ten kněz pomyslel? Kolikrát stačí málo a člověk by se nechal přesvědčit, že spáchal ten nejhorší hřích na celém světě. 

Přitom jednou jeden kněz trefně poznamenal, že Nesesmilníš! je "až" šesté přikázání. Neznamená to, že si tím pádem můžeme vesele hřešit, dle libosti, ale není potřeba se po pádu nechat ubít myšlenkou, že jsem největší hříšník na světě. Mám ráda Pána Boha? Mám k němu úctu? Věřím mu, že z lásky ke mně obětoval svého jediného syna a že Ježíš z lásky ke mně i ke svému Otci rád Otcovu vůli splnil? Pokud ano - tak vím, že pokušitel už byl poražen. Vím, že jsem slabý člověk a vím, že se svými poklesky mohu kdykoli přijít ke svátosti smíření. A vím, že mi bude odpuštěno. Vím, že se nemusím bát. Že je tu někdo, kdo mě miluje a vždycky si mě bude vážit a bude mi naslouchat. I když se mi ďábel pokouší namluvit něco jiného. - - - Chabý pokus.

_________

Možná jste o této ďáblově lsti slyšeli už dávno. Ano. Není to z mojí hlavy. Ale vzhledem k tomu, že já sama čas od času opakovaně doplatím na tuto lest, myslím si, že není od věci si připomenout, že je to pouze jedna z mnoha taktik, kterou už přece znám. Kterou snad při několika příštích pokusech odhalím včas. A až zase naletím, budu vědět, že nemusím ztrácet naději. =)

♥ + (y)