Dnes bych se s vámi, milí čtenáři, chtěla podělit o vskutku neobyčejný zážitek. Představte si, že  v Rakousku tu mají na slavnost Nanebevzetí Panny Marie státní svátek. Navíc jsem měla to štěstí, že na nedalekém Maria Plain, které se hned poté, co jsem ho první den navštívila, stalo mým oblíbeným místem, se zrovna slavila pouť. Dozvěděla jsem se to hned první týden z místního zpravodaje Leben in Bergheim, který tu pro své návštěvníky mají majitelé penzionu k dispozici. Psali tam:

Dienstag, 14. August 19:30 Uhr

Bergheim Wallfahrtsbasilika Maria Plain

Hl. Messe und Lichterprozession auf dem Plainberg

Vorabend zum Patroziniumsfest – Festl. Abendmesse in der Wallfahrtsbasilika, anschießend Lichterprozession auf dem Plainberg mit musikalischer Begleitung

 

Tak jsem věděla, že to bude asi něco jako červencová pouť v Hlubokých Mašůvkách se světelným průvodem po mši svaté. Hned mě to zaujalo, a tak jsem se velmi těšila.

Těšení mi ale zkomplikovala skutečnost, že svědomí mi nedalo pokoje, a tak jsem se začala připravovat ke svátosti smíření. Přiznám se, že jsem z toho měla docela bobky. To víte, člověk si tu zpověď nějak nachystá, když má na počítači překladač. Ale abych se pak nějak domluvila se zpovědníkem. Počkat! A jak oni to tady vůbec mají s průběhem zpovědi? Tomu už vůbec nebudu rozumět. A tak začalo velké hledání na internetu, překládání a chystání. K bazilice jsem vyrážela zhruba hodinu a čtvrt předem – za půl hodinky tam budu a fronty u zpovědnic snad nebudou – říkala jsem si. A vskutku. Fronty skutečně nebyly. Ono se totiž nezpovídalo! Aha?! Na nástěnce jsem si pak přečetla, že mají zpovědní hodiny dané, a to pouze dopoledne. Na jednu stranu – smůla. Na druhou stranu – štěstí. Nemusím mít nervy z cizojazyčné zpovědi. Ale co s mým otravným svědomím? Ještě půl hodiny jsem čekala, jestli se přecijen ve zpovědnici neobjeví nějaký kněz. Ale neobjevil. A tak jsem se deset minut před začátkem slavnosti uchýlila k vyčerpání nápovědi zvané „kněz na telefonu“. Ten mě ujistil, že moje svědomí není zatíženo těžkým hříchem a že mohu přijmout svátost oltářní, a na dálku mi poslal požehnání. S klidem v srdci jsem se vrátila do baziliky na své místo. Bazilika se zatím naplnila místními farníky i několika turisty. Tyto dva druhy návštěvníků bylo lze od sebe docela dobře odlišit. Místní byli totiž povětšinou oblečeni v krojích. Věřte nebo ne, ale je tomu skutečně tak. A nebylo to jen kvůli pouti. Ale kroj se tu nosí zkrátka jako sváteční společenské oblečení. I v srdci města Salzburg jsem potkala spoustu lidí oblečených v kroji (a nebyli to průvodci po památkách), i v autobuse jsem potkala maminku s dvěma dcerkami a všechny tři byly oblečené v kroji. Pravdou ale je, že na slavnost na Maria Plain přišly i dvě skupiny žen, které na sobě měly opravdu výrazný model. Nešlo je přehlédnout. Vypadaly skoro jako nějaké dvorní dámy – dlouhé šaty, na hlavách černý klobouček nebo zvláštní zlatý čepec – no posuďte sami:

 

A nejsou to jen dámy, které tu chodí v krojích. I pánové měli pochopitelně kroj – většinou sestával z kožených kraťasů, košile a vesty. Anebo měli různé uniformy. Už si to přesně nepamatuju.

Mimochodem – i kostel byl krásně vyzdobený – kromě květin také na různých místech visely praporce s vatikánskými a rakouskými barvami. Lavice byly lemovány různorodými korouhvemi a lampami, které se pak nesly i ve světelném procesí společně s asi desítkou svatých nesených na nosítkách.

Zajímavý je i zvyk zvonění zvonů. Pokud vím, tak u nás se přede mší svatou zvoní 15 minut dopředu. Tady se zvoní 15 minut dopředu a pak asi ještě 3 minutky před začátkem, přičemž spustí snad úplně všechny zvony (vyjma umíráčku) a zní to strašně slavnostně. Navíc zvoní velkými zvony ještě při proměňování, což jsem zjistila až když jsem tu byla poprvé na mši. Do té doby mi bylo velkou záhadou, proč nad bergeimskou obcí tak často zvony zní. A aby měli na Patroziniumfest ještě něco extra, tak kromě všech těch zvonů, tak na pozdvihování ještě myslivci venku vystřelili slavnostní salvy – a to byly rány!

Můj těžce nabytý klid svědomí mi vydržel jen do té doby, než jsem si asi tři minuty před začátkem mše svaté všimla, že na druhé straně kostela se u zpovědnice přecijen rozsvítilo zelené světýlko. Půl mše jsem pak bojovala sama se sebou a se svým svědomím, s tím, že jsem seděla uprostřed řady, tak přece nebudu uprostřed mše odcházet a s různými dalšími problémy. Když jsem se nakonec odhodlala a přišla ke zpovědnici, nastal další problém, že jsem nemohla poznat, kudy se do té skříně hříchů leze. Nakonec jsem ale vzala za jakési madlo a už jsem byla vevnitř. Kněz se víceméně držel průběhu, který jsem opsala z internetu, jen při udělování poučení jsem sotva něco rozuměla – něco že máme prosit královnu Marii, aby nám dala sílu. Na pokání jsme se naštěstí už domluvili celkem bez problémů a já odcházela ze zpovědnice s velkou radostí, že můžu oslavit slavnost Nanebevzetí Panny Marie s čistým srdcem.

A protože celou mši doprovázelo také dechové kvarteto, zazněla mi k tomu i tato nádherná fanfára:

 

Po mši svaté vyšlo z kostela slavnostní procesí. Před kostelem se seřadily korouhve, svatí na nosítkách, ženy v krojích, muzikanti, za nimi lampy a baldachýn, pod kterým kráčel kněz s monstrancí a za nimi pak všichni ostatní účastníci mše svaté a slavnostního procesí – tedy i já. Připomínalo mi to troch Slavnost Božího těla. Šlo se celkem ke třem oltářům rozmístěných po hoře Plainberg – i když de facto to byl pouze jeden přenosný oltář, který se vždycky ztratil mezi nosítky se svatými. U každého oltáře se četlo evangelium, pak následovaly přímluvy (naučila jsem se wir bitten Dich erhöre uns = prosíme Tě, vyslyš nás), píseň a požehnání monstrancí doprovázené opět slavnostními salvami a plným rozezněním plainbergských zvonů.

Už dlouho jsem nebyla součástí tak velkolepé, ale zároveň důstojné slavnosti, jako zde na Maria Plain. A myslím, že zase dlouho nebudu. Rakušanům čest!

(psáno pro poezieiproza.blog.cz)