není snadná, ale s Mapou a Průvodcem se neztratíš :-)

Hledá se Prokop aneb krakovské jednoaktovky

16. 8. 2016 23:47
Rubrika: Akce a jak na nich bylo... | Štítky: krakov2016

Tak trochu to signálům dlužím, byla jsem přece prominentní, díky soutěži Čteme Matoušovo evangelium jsem se dostala do Krakova úplně zadarmo! A tak i já sedám k notebooku, abych se podělila o těch několik dramat, která se v Polsku odehrála za mé přítomnosti – ačkoli by se dalo říct, že má role se ztratila v několikamilionovém komparzu. A protože už se mi sepisování dlouhých článků plných neuvěřitelných zážitků, vtipných historek i poučných postřehů několikrát vymstilo, pokusím se zcela prostě a bez dlouhých květnatých souvětí smrsknout děj do několika málo jednoaktovek. (Hm, při ohlédnutí na odstavec výše napsaný už nyní vidím, že to půjde jen stěží :D) 


 

Aktovka první – spor o jazyky 

Intro: Pomalu jsme vjížděli do Dębice. Byla jsem plná očekávání, ale i strachu. Dobře – především strachu, vždyť budeme bydlet v rodinách a nikdo nám to neřekl! (… a někteří v rodinách – kdo mohl čuchat, že se to bude týkat i mě?). Od křižovatky na nás mával fotograf. Prý nám ukáže cestu k našemu kostelu. Než jsme tam dojeli, představovala jsem si, jak bude probíhat uvítání a ubytování. Tak nejspíš bude stát u kostela pan farář, žejo, hezky v černé sutaně, mírně se ukloní, potřese si pravicí s duchovním vedoucím naší BR-desítky a za přátelského pozdravu „tak vítejte, už jsme se na vás těšili“ nás zavede do kostela, kde si nás rozeberou naše adoptivní rodiny. Ano, na place u kostela sv. Jadwigy opravdu stál místní kněz, ale s ním přes dvacet dalších mladých, zpívajících a tančících a rozjásaných lidiček. To snad ne – oni se na nás snad vážně těší! A aby toho nebylo málo, od kostela na nás mával otec biskup Vojtěch Cikrle i se svým generálním vikářem Jiřím Mikuláškem. No téda, moje introvertně melancholická povaha pod tím náporem jásotu a veselí málem utrpěla újmu.

Foto Jakub Kulaviak

Jenže pravé drama začalo až o pár hodin později. To už jsme s kamarádkou Terkou a starším párem náhradních rodičů seděli v nablýskané černé audině a jeli směr neznámo – tedy naše náhradní ubytování. Po chvilce napjatého ticha se slova ujal tatínek… 

Tatínek: Sou, wič lengvič du ju spík?

Terka: English, German little bit…

s vtipem: …Czech language

Tatínek: Nou, nou, nou, ček lengvič nou… ingliš jes…

… oukej. Nebudu zastírat, že mě to zamrzelo. Myslela jsem, že bychom Polákům mohli rozumět a že kdyby se trochu snažili, že i oni by nám rozuměli. I oni na to přišli. Škoda, že až ke konci týdne. Do té doby jsme se u nás v rodině dorozumívali opravdu multilengvič – polskideutschengliš…. 

 

Aktovka druhá – citát v praxi

Intro: Kdysi jsem vymyslela dva citáty. Jeden z nich zněl: „Někdy musíme jít až na druhý konec světa, abychom zjistili, že nejlepší přítel bydlí přes ulici.“ Je pravda, že v této jednoaktovce hraje roli zatím pouze přítel, nebo spíš známý, nový známý, ale jinak se tento scénář odehrál do puntíku přesně. Bylo to jednoho krakovského odpoledne, kdy jsme se s pár lidma z autobusu vydali na Rynek. A protože v cizích zemích bývá sounáležitost příslušníků českého a moravského národa asi o sto procent vyšší, přidaly se k nám tři osoby – dva kluci a jedna dívka.

Já: Ahoj Tome, ty asi znáš mou ségru, že? Ona jezdí do Příchovic… J

Tomáš: Jé fáákt…? a jak se jmenuje…? A jak mě znáš ty?

Já: No od vidění, z židenickýho kostela. Bydlím totiž v Židenicích na privátě, tak tam občas zajdu.

Tomáš: Jó? v Židenicích? a kde přesně? …Jó? Cože?! Hej Petře, slyšíš to?!

Petr: Hej počkej, jakže se jmenuje ta ulice? … a Brno-Židenice? Hej, tam bydlím taky. Kolik máš číslo popisné?

Já: Nevím přesně… kolik máš ty? … jo? hej, tak to možná bydlíme přesně naproti sobě!!! …

Ještě ten den odpoledne jsem si vystála frontu u signalmana, abych během dvou minut zjistila, že nejenže bydlíme s Petrem ve stejné ulici a dokonce naproti sobě, ale že my dva si doslova koukáme do oken!!! Jejda – budu si muset dávat pozor na rolety. O:)

 

Aktovka třetí – hledá se Prokop

Intro: Není také vhodné – zvláště ve večerních hodinách a zvláště pro děvčata – chodit po městě sami. (z informačního mailu). Normálně se sama po tmě nebojím. Ale v Krakově to bylo trochu jiný kafe. Sice většinou za každým rohem hlídkovali měšťáci nebo aspoň hasiči, ale i tak. Jenže když bydlíte (proti všem očekáváním i v Krakově) v rodinách a ne ve škole a máte velmi specifické zájmy, takže se občas odtrhnete od skupinky spolubydlících, velmi těžko se tomu výše uvedenému poučení dostává…

Po téměř hodinovém čekání na šalinu č.10, která prostě nejela, (podotýkám, že to bylo večer po uvítacím ceremoniálu, centrum krakova bylo beznadějně zalidněné a české centrum beznadějně vzdálené), jsme s kamarádkou popošli na křižovatku, kde beznadějně nekonečně moc poutníků čekalo, až se přikodrcá další S1. Když po dvou předchozích šalinách, které jsme si dobrovolně nechali ujet, protože by se dovnitř nevešla už ani myš (opravdu jsem se divila, že se ještě nikdo nevozil na střeše), tedy když po dvou předchozích z té třetí šaliny vynesli omdlenou holku, uvědomila jsem si, že tohle asi nedám. K mému štěstí si to uvědomilo i několik slavkováků, které jsme s kamarádkou na zastávce potkali, a padlo rozhodnutí, že přes pokročilou hodinu (kolem 23h) i mírný déšť se směr ČNC vydáme pěšky. Těžko říct, kolik jsme toho ušli, každopádně jsme nakonec došli na jeden takovej ten větší přestupní uzel (čili Rondo Mogilskie), kam po chvíli přijela úplně prázdná čtyřka, takže jsme se tam všichni nacpali a byli jsme šťastní, že přecijen nakonec jedeme. Jenže jsem zjistila, že čtyřka nakonec nejede až „Na škarpu“ ale jen do zastávky před, ze které to budu muset dojít pěšky. A nejspíš zase sama, protože ostatní jeli čtyřkou až ke své škole. Byl taky docela nadlidský úkol protlačit se ven, lidi v euforii, že se ještě vecpou, nemysleli vůbec na to, že taky možná bude chtít někdo vystoupit. Nakonec se naštěstí zadařilo…

Prokop: Ty jsi tu sama? Jakto?

Já: No, kamarádku bolelo koleno, tak se rozhodla, že s náma nepůjde, ale pokusí se nacpat do nějaké té šaliny. Tys nejel s klukama?

Prokop: Ne, já bydlím tady kousíček. V rodině. Kde bydlíš ty?

ukazuji na mapě: Taky v rodině. Je to už jenom kousek…

Prokop: Tak já tě doprovodím…

Musím říct, že ten den to pro mě byl ten nejkrásnější dárek (když nepočítám, že jsme pak cestou potkali ještě ONika :D ) Navíc jsem se den před tím neúspěšně snažila najít doprovod z českého centra po večerním programu, o to víc jsem si toho vážila. Celou dobu, co mě tento mladý hoch doprovázel, to byl pro mě vlastně bezejmenný rytíř, až úplně na konci se představil - Prokop. Prokop. Už jsem ho pak nepotkala – což mě mrzelo, páč bych mu strašně ráda ještě jednou poděkovala. Takže milý Prokope, jestli tohle čteš, děkuji Ti za svědectví tomu, že „Dušínové ještě nevymřeli J“ (A kdo neví, kdo to byl Mirek Dušín, měl by si doplnit základní vzdělání).

 

Myslím, že je čas, aby zazvonil zvonec. Opravdu se nám to nějak protáhlo. A to jsem se ani slůvkem nezmínila např. o našem velmi specifickém zbytkovém autobusu BR-10, o našem skvělém duchovním a zároveň překladateli (někdy i z češtiny do češtiny ;)) otci Slavomírovi, o frisbee s biskupem, o rodinném obědě v hotelu jako z pohádky, o česko-polském fotbalu, o bezdomoveckých chvilkách, když nás nechtěli ani ve škole, ani v rodině, o tom, jak jsme se na Rynku dostali do podzemního muzea, o dvouhodinovém úmorném čekání v „dopravní zácpě“ cestou na Campus (pak se ukázalo, že to byla fronta na svačinu), o přenádherném západu slunce nad Loukou Milosrdenství, o pěší pouti do Zawady i do Lagiewnik, a vůbec… prostě milion dva zážitků. Jsem ráda, že mi bylo umožněno to všechno prožít a za to patří v první řadě Bohu a v druhé řadě signálům velký dík ;)

 

PS1: jsem si vědoma toho, že tento článek nepřináší žádné duchovní obohacení. Nicméně tvrdila-li bych, že Krakov ve mně nezanechal žádná duchovní positiva, zcela jistě bych nemluvila pravdu. Jen to všechno prostě nejde vysypat naráz ;)

 

PS2: Všechny dialogy jsou pouze orientační a scénaristicky upravené, prosím o nadhled a pochopení ;)

 

Sdílet

Komentáře

suposlav Velmi zdařilé! Díky za to!

Heléné v ,,dopravní zácpě" jsme uvízli taky, tak třeba jsme se tam potkaly ;-)

Jasminecka Díky sebekritické poznámce na konci prvního odstavce jsem se rozhodla pokračovat ve čtení a jsem tomu ráda :).
Svižné čtení, díky :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio