Slunce den ode dne

sklání se níž k obzoru,

mrazivý vítr dme,

podzim neskrývá svoji pokoru.

 

Sotva ten vítr foukne,

hned vír listí se rozproudí,

holý strom jakoby řekne:

"Každý úsměv od tebe daleko uletí."

 

Oblaka šedá

ztěžkla nějak,

snad tolik tíží je voda,

co spustí se na zem jako chladný liják.

 

A v tomto nečase

zahalena závojem mlh,

porážena v každodenním zápase

nikdo si jí nepovšiml.

 

Tak sama na lavičce sedí

uprostřed parku městského,

smutna do neznáma hledí,

čeká na člověka toužícího,

 

co by si jí - Lásky - vážil,

nehledal jen těla slast,

radost lidem šťasten šířil,

pomáhal překonat světa past.

 

Od rána do noci

sedí tam Láska nehnutě,

chtěla by pomoci

lidem, co nešťastně

 

očima na svět se dívají,

starostem duši odevzdávají,

jen tak, lacino a bez boje.

 

Na každého kolemjdoucího

s něhou zraky upírá,

nikdo však z víru zrychlujícího

upřímný pohled nevnímá.

 

Všichni kamsi spěchají

s tváří starostrmi či strachem zkřivenou

a jestliže se přec na Lásku podívají,

ještě více podrážděně pryč téměř se rozběhnou.

 

Láska však znovu

přichází a na lavičku usedá,

hledaje u lidí touhu

lásku ostatním rozdávat.

 

Však den za dnem Láska chřadně víc,

lhostejnoust lidí a jejich nespravedlivá zloba

vrásek přidávají na její jemou líc,

teská je srdce a očí žaloba.

 

Jednou tak smutně už to s ní vypadalo,

že i nebeské klenbě se jí zželelo,

všechny své zásoby slz

pro její bol vyplakalo.

 

Chlad země byl již tak velký,

že na zem dopadaly kapky

v bílé vločky se měníce -

strašná to chumelenice.

 

A tak v tomto nečase,

zahalena závojem mlh,

porážena v každodenním zápase,

nikdo si jí nepovšiml,

 

tak na lavičce sedí,

uprostřed parku městského,

smutně do neznáma hledí,

dočká se někdy někoho?

 

 

(pozn. básnička je psaná už dříve, jak vidno, v podzimním období - jen aby nevznikly nejasnosti.

pozn2 : obrázek vytvořen v photofiltru)