Ahoj signaláci :-)

Tak jak se všichni máte? Dlouho jsem tu nic nepsala. Vzpomínám a starší časy, kdy jsem psávala mnohem víc článků, ale teď nějak nestíhám. Jestli si však přece jen chcete přečíst nějaký článeček, tak se koukněte na http://poezieiproza.blog.cz :-)

 

(tak to byla chvilka propagace, což ovšem nesmí chybět a teď už k tématu :-))

Ano, teď najednou jsem si uvědomila, že mám novou chuť do života. Mám chuť žít, psát příběhy, pomáhat, pracovat, modlit se, mám radost!

Divím se, kde se ve mně najednou vzalo tolik optimismu. Ale možná jsem si znenadání uvědomila jednu věc.

No, víte, já mám taková svá období, někdy bych vysmejčila celý dům, ale většinou, když mi pak mamk a dá nějaký úkol, tak se mi to moc nelíbí a nehodí. Přemýšlela jsem, proč to tak je, proč najednou strácím chuť k pomoci. Vždyť žít druhým je hlavní úděl křesťana. Bylo mi toho líto, ale v momentě jsem nevěděla co dělám, z úst se mi vyhrnuly výmluvy a do ničeho se mi nechtělo. Ale Vzápětí mi to bylo líto, doopravdy. Přemýšlela jse, jak to udělat, abych chuť k práci a hlavně pomoci neztrácela. A napadlo mě, že když mě popadne takováto neochota, tak se pomodlím. Hcodím do Marianek, takže se třeba můžu pomodlit k Panně Marii a poprosit ji o její přímluvu. A divte se, ono to pomáhá!!!

Možná pro někoho tohle už není novinky, předpokládám, že pro mnohé z vás, ale pro mě je to další záchytný bod v životě s Bohem. Je to pro mě veliké plus a velká Boží podpora.

To je taková první radost.

Druhá radost a další záchytný bod je pro mě v tom, že začínám potkávat úplně supet lidi. Hlavně v Mariankach je to úplně super a na nahrávání jsem poznala i Marianky z jných skupinek. Paráda jsem za to moc ráda! Ale doopravdy je začínám potkávat až teď? ... Na internetu jsem četla jeden citát: Chceš-li mít přítele, musíš se ty stát přítelem. (nevím, přesně takhle to asi není, ale podstata v tom zachycená doufám je :-)) Je to hluboký a hlavně pravdivý citát! Ale myslím, že jsem ho správně pochopila až teď...

Proč některé lidi nemám ráda třeba jen proto, jak se chovají nebo jak mluví? Každý vyrůstal v jiné rodině a ne všichni ve věřící, ale od čeho bychom tu pak byli my, křesťané? My jsme tu proto, abychom Boží slovo hlásali a přiváděli k nevěřícím. A to je taková třetí radost...Například jako svatý Pavel. ...Kdo by chtěl, tak jako já, něco udělat, ale neví co a jak, co má podniknout, jak to má udělat, co má říkat, jak se chovat, může hledat inspiraci, motivaci i poučení právě u svatého Pavla.  Vím, ze začátku se nedají dělat veliké věci. Nidko po vás nechce, abyste např. v nevěřící škole si o přestávce stoupli před tabuli a začali vysvětlovat bibli, i když by to určitě bylo odvážné a zajíamvé. Ale zatím stačí i nějaké maličkosti, které ve skutečnosti mohou dokázat veliké věci. ... Mě v tomto ohledu hodně pomohla literární soutěž Apoštol Pavel v 21.století. Napsat příběh v duchu sv. Pavla není nic lehkého a proto jsem hledala nějaký nápad, myšlenku nebo nějaký útržek a zlomek Pavlova života, podle kterého bych mohla svůj příběh napsat. Nehledala jsem však dlouho. Hned na začítku hledání jsem narazila na úryvek: Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka. A tento úryvek mi stačil. Pochoopila jsem. Pavel se nestyděl za evanghelium, věděl v co věří, on žil evangeliem, hlásal evangelium, v evangelium věřil. To jediné mi stačilo k napsání mé povídky Nestydím se za evangelium! se kterou jsem vyhrála 1. místo, ve své kategorii. Hodně mi ta soutěž, tahle zkušenost pomohla, i když se musím přiznat, že mnohá fakta ty mnohé plusy si uvědomuji až teď, teď jak to zde píši. Psala jsem o dívce, která si díky tomu, že se před třídou hlásila k Bohu a vyznala, že v něho věří, našla novou kamarádku, která dlouho v kostele nebyla, která do kostela chodila jen se svojí babičkou, ale ta už umřela. Chce s jít také podívat do kostela, ale musí se zeptat, rodičů.  Tatínek souhlasí a je nadšený, protože v kostele už dlouho nebyl (babička je jeho matka) a později se k nim přidá i maminka... Díky tomu že se dívka nestyděla za evangelium, přivedla k víře zbloudilé duše... ani jsem si to neuvědomila ale tento příběh, i když není skutečnost, je pro mne velkou předlohou a obrazem toho, jak bych chtěla a snad i měla žít já. Hlásejmě evangelium! Nestyďme se za naši víru. Usmívejme se, protože Pán nás má rád! (Myšlenka vítězné povídky ze 2. kategorie, která se mi mooooc líbila :-))

A další z mnohja plusů je ten, který je všeobecně známý. Jen si ho lidé často nepamatují. A to je fakt, že Pán nás má všechny rád. Není nic, co by nám odepřel, zkoušky k nám posílá jen ty, které dokážeme zvládnout,  v kterýych dokážeme obstát k němu se můžeme utíkat! A také máme skvělou Maminku, Přímluvkyni a Přítelkyni, Pannu Marii, které se můžeme svěřovat se svými prosbami...

Není to krásné?