Když vyšla odpoledne ze školní šatny, volal na ni jí známy, velmi obávaný hlas jednoho z těch ničemů.

„Hej, ty jeptiško, pojď sem, máme pro tebe úkol!“ Ušklíbl se jeden z NICH.

Maruška si na chvilku pomyslela, jestli jim přece nemá utéct, ale ONI by ji určitě dohonili a když ne, tak by si na ni zejtra někde počkali a pěkně by jí to spočítali. Chtě, nechtě šla za nimi. Stáli opět za tělocvičnou. Dnes tam však nebyli nejen oni. ‚Propána! Copak se k nim přidala už i Denisa?! Je to přece moje jediná kamarádka, na mě byla vždycky hodná.‘ V první chvíli se lekne. Ale pak si všimne, že Denča tam nestojí jen tak, ale že dva uličníci ji pevně drží. Kdyby tam ještě před chvílí byla, viděla by, jak se jim Denča vzpírá a snaží se vykroutit, však nedařilo se jí to. Nadávala jim, až ji zacpali pusu, aby nemohla mluvit. ‚No nazdar, tak že by už i Denču ti prvotřídní ničemové pronásledovali?‘ Pomyslí si…

„ Tak co, ty svatoušku, co se tak díváš? Neznáš Denisu? No já bych řek, že ode dneška na ni do smrti nezapomeneš! Pche!“ ‚Copak po mně můžou ti syčáci dneska chtít, že mají takový řeči.‘

„Dejte mi pokoj, co po mně chcete?“

„Jaký pokoj? Řeklas, že nám budeš sloužit? Řekla! Tak se nediv! Pereš se doma někdy?“

„Co je to za otázku? Nemám sourozence!“ Odsekne Maruška.

„No tak dneska se to naučíš, protože vrazíš Denise dvě facky! A pořádný.“ Zašklebí se jeden z tý protivný bandy.

Cože? Dát Denči facku? To ani náhodou. Je to moje jediná kámoška. A vůbec. Nikdy jsem nikoho nebila! Proč vymýšlí takový hrozný úkoly? Založí si  ruce za záda a pevným hlasem řekne: „Tak to teda ne! Nebudu mlátit svou…“ Nedořekne, protože sotva začala projevovat nesouhlas, dostala sama dvě pořádný facky.

„Rozmysli si to! Buď ona, nebo ty! A tohle je nic oproti tomu, co by tě čekalo!“

‚Tak tohle je už příliš, takhle jí  přece nemůžou vyhrožovat! Co si o sobě ti tyrani myslí, že jsou?!‘ Pomyslí si Maruška a hned se jim to taky pokusí říct.

„Co si o sobě myslíte, vy, vy hlupáci! Nejsem žádnej váš otrok. Nebudete…“ Opět nedořekne. A tentokrát zato schytá facky čtyři.

„Že nejsi náš otrok? Tak to teda jsi, sama jsi včera řekla, že uděláš to, co ti řekneme! Tak to tady dneska neobracej, nebo teprve uvidíš, čeho jsme schopni! A nejsme žádní hlupáci! Měla by ses trochu ovládat jeptiško, aby tě z toho kláštera nevyhodili!“ Řekl JEJICH vůdce a při tom ji vrazil pořádnou herdu do zad. Maruška už nemohla. Že se jim včera podvolila, je pravda, proti tomu nic nezmůže. Zadívala se na Denču. Ta jen mlčky poslouchala, ostatně nic jinýho jí nezbývalo, když měla zavázanou pusu. Marie se zamyslela. ‚Stojí mě ta Denisa za takový rány, co od nich dostávám? Stejně taky není svatá. Slyšela jsem, že mě dost pomlouvá, když není se mnou a taky mi jednou ukradla tužku, teda já to nevím, ale děcky říkali, že ji viděli, jak má tu tužku, která se mi ztratila, u sebe.‘ Maruška si vzpomněla na všechny taškařice, které jí Denča kdy provedla a naštvala se. Vždyť Denča není zas taková kámoška, a teď by kvůli ní měla ještě dostat výprask ona? Tak to teda NE! A vrazila Denči dvě facky. Facky, které byly ze vzteku.

Těmi fackami se ze svého vzteku vzpamatovala a lekla se. Co to provedla? Copak ji včera celý den nedráždilo svědomí? Nikdy nikomu neublížila a teď své jediné kamarádce provede tohle? Ještě teď ji pálí ta rána do ruky. Rozeběhla se domů, nic nevnímala. Nevšimla si, jak se ti ničemové baví, když ji vidí, jak utíká. Neslyšela ani, jak za ní posměšně volají: „Copak, copak jeptiško? Ruka upadla? Anebo máš strach, že tě zato vyhodí z kláštera? Ale oni ti to určitě prominou, že jo? Ty naivko!“

Běžela domů jak rychle jenom mohla, pořád myslela na to, jak to mohla jenom udělat. Uvědomovala si, že proti nim sama nic nezmůže. Pořád jí hryzalo svědomí. Byla tak zabraná do sebe, že si nevšimla, jak na semaforu blikla červená, a málem ji přejelo auto, ale ona nic nevnímala, běžela pořád dál. Nemohla se zbavit těch hrozných myšlenek, které ji pronásledovaly…

Domů vběhla celá udýchaná a uhnaná. Ani nepozdravila, vběhla do svého pokojíku, práskla za sebou dveřmi, plácla sebou na postel a rozbrečela se. ‚Proč si ti ničemové vybrali zrovna ji? Copak nevidí, jak se přitom trápí? Ale asi právě proto si ji vybrali, protože je věřící a protože je slušná. Vědí, že právě pro ni to bude největší bolest. Proč se jen narodila ve věřící rodině, když teď musí snášet tohle? Stejně jí nikdo nepomůže. Kdoví, jestli vůbec nějaký Bůh existuje! A stejně, kdyby byl, tak není asi tak mírumilovný, když dopouští tohle!‘ Pomyslela si Maruška, ale pak si vzpomněla na hodiny náboženství. Uvědomila si, co za hlouposti si právě myslela. ‚Ano Pán Bůh je určitě! Ale proč tedy dopouští takovéhle věci?‘ Znovu si na všechno vzpomněla a rozbrečela se ještě víc.

Maminka, která seděla v kuchyni, její pláč uslyšela. ‚To už nebude jen tak, s tou naší holkou se něco děje. Měla bych si s ní promluvit, ale bude mě vůbec Maruška poslouchat? Poslední dobou se ke mně chová nějak divně. No jo, ale stejně. Jsem její mamka, jsem! Tak si s ní snad můžu promluvit.‘ Pomyslí si maminka a jde se podívat do pokojíku s tím, že si s Maruškou o všem promluví. Vejde do pokoje a uvidí svou holčičku, či spíš už slečnu, jak leží na posteli a pláče.