Začínal mi druhý den pěší pouti. Zatímco ostatní už měli v nohách přes 100 km, já začínala čtvrtou desítku. Předposlední ráno cestou z Vranova (v mém případě z Židlochovic, a to ráno vlastně z Věteřova) na Velehrad bylo krásné...

Když jsem jela ve středu 23. srpna linkovým autobusem směr Blučina, abych dohnala svůj vranovský proud, cestou jsem přemýšlela nad úmysly své letošní pěší pouti. Bylo jich několik - duchovních, zdravotních i ryze praktických, ale během pouti se vykrystalizoval jeden, nad kterým jsem nejvíce přemýšlela:

kdo jsem já?

Ano, kdo jsem já? K d o  j s e m  j á ?  Začínám si totiž uvědomovat, že se ve svém životě až příliš nechávám ovlivňovat druhými, ať už o tom ti druzí vědí, nebo ne. Postupně poznávám, že východisko se skrývá v navázání osobního vztahu s Bohem. Ptát se Jeho - kdo jsem já? Jaký se mnou máš plán? Co mám pro to dělat? Jaké touhy jsi vložil do mého srdce?

I kvůli tomuto celkem závažnému úmyslu se má pouť občas nesla vážnými, zachmuřelými kroky. To zmiňované páteční ráno mi však do všech těch úvah o tom, kým jsem, kým nejsem, kým chci být, ale být jím nemůžu, a kým bych mohla být, ale být jím nechci, vneslo jednu malou jistotu. Totiž že ve mně stále žije malé dítě, které se dokáže radovat z maličkostí! Vždyť stačilo tak málo k rozjasnění zachmuřelé tváře - ranní svěží vzduch, pár kilometrů v nohách, cestou víska s úžasným dětským hřištěm a jedna spřízněná duše, která stejně jako já neodolala provazovému pekáči pověšeném na dřevěných trámech. Sama jsem se divila, jakou energii dokáže dodat pár zhoupnutí - energii s jednotkami široký úsměv, radost a jako bonus schopnost přes všechny puchýře běžet cca 50 m, abychom zase dohnaly skupinu poutníků a vrátily se na své místo.

A objevit v sobě duši dítěte, to je přece dobrý předpoklad pro návrat do Boží náruče. Vždyť Ježíš řekl:

„Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." Mt 18,3

díky Terce za páteční chvilku dětské radosti a Danovi za zvěčnění této chvíle :)