Ležím ladem. Od té doby, co moje hlasivky vyhlásily generální stávku, jako by vyschl poslední zdroj kreativního pramene v mém životě. Jako by všechny moje hřivny byly zakopány na poli, které beznadějně zarůstá strništěm, plevelem a kopřivami. Které leží ladem.


 

Tento příměr mě nutí zapřemýšlet. Ve středověku existoval dvojpolní systém. To znamenalo, že půda byla rozdělena na dvě části - na první části se selo, rostlo a sklízelo, a ta druhá část se nechala ležet ladem. Bylo to proto, aby si odpočala a nasbírala nové živiny a v příštích letech opět vydávala dobré plody.  Je snad možno doufat, že toto nejasné období v mém životě je jen součástí promyšleného plánu a je nezbytné k nabytí nového životního elánu? A jak dlouho by toto období muselo trvat, aby byla půda dostatečně živná a úrodná? 

Dnes zemědělci využívají efektivnější způsoby zúrodnění vyčerpané půdy. Tím nejzákladnějším je dodat půdě hnojivo. A tak mě napadá, že i já bych se mohla nechat inspirovat aktuálnějšími trendy v zemědělství. Místo ležení ladem zkusit ten zaplevelený kousek mého života trochu zrejpat a začít na něm hospodařit i za cenu toho, že se čas od času něco pohnojí. Vždyť pro dobrý růst je to téměř nevyhnutelně nutné.

Hm, právě začalo hustě pršet – na jednom z nejsušších míst v republice. Možná by to moje vyprahlé strniště taky jenom potřebovalo pořádně zalít. A možná by to měl být déšť velké milosti a lásky Boží, který by svlažil to suché a ščvrklé srdíčko. I když při takové průtrži mračen často lítají hromy a blesky a před bouřkou bývá dusno – ten čerstvý vzduch po ní bývá k nezaplacení.

Snad se už brzy dočkám a na mém políčku opět poroste šťavnatá zelenina. Snad už brzy v mojí zemi objevím úrodný koutek a bude mi dáno dost síly začít na něm s pomocí Boží dobře hospodařit. Snad… Kéž Pán dá.