Dokážeme se dnes Bohu odevzdat bez výhrad? Existuje ještě nezištná láska? Opravdu je celibát už přežitek? ... K mnoha podobným otázkám mě nedávno přivedl (nebo spíše dohnal) jeden můj kamarád. To bylo tak...
Tento můj kamarád se mi před časem přiznal, že se cítí být povolán ke kněžství a že navíc uvažuje o vstupu do řádu. Bylo to pro mě velkým povzbuzením, že i v dnešní době se najdou mladí odvážní lidé, kteří se rozhodnou jít za Kristem. Postupem času jsem ale musela poznat, že i tento kluk je teprve na cestě, a i když se přiznávám, že mě jeho odbočky a otočky za děvčaty zmátly, vždy nakonec došlo k okamžiku, kdy napsal: "chci abys věděla, že jsem to skončil, chci do kláštera" a to jsem vnímala jako velkou naději. Pak jsem pochopila, že každý ve svém rozhodování potřebuje vnímat svobodu, tak jsem mu řekla, že ať už se rozhodne jakkoli, modlím se za něj... Před pár týdny mě ale překvapil, když mi napsal, že v poslední době sympatizuje s jinou nekatolickou církví, a to mě velmi zarazilo...
Ptala jsem se sama sebe (i jeho) proč? Když mi pár body odpověděl, začala jsem přemýšlet nad tím, jaký je asi rozdíl mezi dnešními věřícími lidmi a prvními křesťany.
Zásadní rozdíl vnímám v přístupu k Bohu. Mám pocit, že dřív se lidé odevzdaněji pouštěli za Kristem a jejich rozhodnutí Ho následovat provázelo mnohem méně "poznámek pod čarou".
Přijde mi, že dnes začínáme tím, že přemýšlíme, ve kterém klášteře by se nám asi nejvíce líbilo, kde nejvíce využijeme své schopnosti, kde najdu řád "šitý na míru". Působí to na mě, jakobychom hledali, kde nám bude nejpohodlněji... Ale přitom nám chybí to prvotní bezvýhradné zvolání "půjdu za Tebou kamkoli a udělám, cokoli si budeš přát". Jasně, je důležité přemýšlet nad dary a svoje hřivny nezakopat, ale stejně si myslím, že když se prvně pustíme našich "záchranných ale..." a půjdeme za Kristem v celé naší prostotě - On si nás povede.
Asi bychom měli prosit o více lásky... protože:
Když miluješ, není přece co řešit ;)))
PS: jeden z těch bodů mého kamaráda byl i celibát - odvolával se na to, že i s učedníky přece chodily jejich ženy. Na to mě napadla jediná odpověď - proč si brát za vzor učedníky, když můžeme kráčet ve stopách samotného Ježíše?
Komentáře
Miki Ty jsi borec(ka). Very nice:-)
prvotní bezvýhradné zvolání "půjdu za Tebou kamkoli a udělám, cokoli si budeš přát" je možná moc fajn, ale "navždy trvá dlouho".
Sám Kristus, zdá se, na prvotní nadšení moc nehrál, a vybízí ty, kdo by něco takového chtěli volat, ať si předem sednou a spočítají, jestli na to mají. Lk 14, 25nn
To je pravda, ale Pán Bůh ví, jestli máme na to, co po nás chce, a když na něco nemáme, může to sám doplnit a tím se oslavit. Pán Ježíš nám nesliboval pohodlnou cestu, ale vyžadoval vzdání se všeho. Proto je správné bezvýhradné odevzdání, i když na to nemám. Vlastně kdo na to má? I učedníci byli schovaní za zamčenými dveřmi, dokud neobdrželi Ducha. Samozřejmě člověk se rozhoduje stále znovu a znovu. Důležité je v této souvislosti se ptát: Co vlastně Bůh po mně chce? A stále doufat v Boží pomoc.
Otázka „Co vlastně Bůh po mně chce“ je zajímavá. A co když nechce nic?
ad kurCZak
:D troll? No něco asi chce, ne? Jinak bychom tu nemuseli být. Mě vážně baví ty diskuze, kde kladete tyhle provokativní otázky :D Je to zajímavé zapřemýšlet o věci trochu nekonvenčním způsobem.
bez trollování. Co když nám byl život dán nezištně, bez nějakého poslání či jiných požadavků.
Pokud věříme Bibli a církvi pak se při hledání odpovědí na danou otázku opíráme právě o tyto autority, protože křesťanství je zjevené náboženství a ne výsledek nějaké hluboké filozofie. Pokud ne, zřejmě by to bylo co člověk, to názor...
Určitě nám byl dán nezištně, sami Bohu nic neřidáváme. Ale bez poslání, cíle, požadavků... k čemu by takový život byl?
K čemu? Pro radost :-)
Moc pěkně napsáno, taky mě to trošku lisklo...
Pokud to vezmu ze svého pohledu, došla jsem až tak daleko, že jsem se rozhodla jít bez výhrad a dát všechno. Nepřebírala jsem řády, šla jsem do prvního, který se mi ukázal a věřila jsem, že je to správné. Přesto má cesta téměř po roce v klášteře vedla zase pryč...
Jak tu někdo správně poznamenal "na věky", nebo stačí jen "do smrti" je dlouho, a ke svatosti máme daleko...
Snad nakonec, my všichni hledající Boží vůli, dojdeme i k poznání kudy to bude nejlepší :)
Tvého kamaráda zahrnu do modlitby, aby nekličkoval a dokázal se Bohu podívat do očí a pochopit, že ho miluje a že spolu s ním nezabloudí...
Zapomínáme, že cesty do nebe nejsou přímočaré... zvolání: "půjdu za Tebou kamkoli a udělám, cokoli si budeš přát" může bezpochyby zahrnovat i to, že si přiznám, že klášter není cesta, kde cítím Boží blízkost a radost, a proto odejdu a budu hledat své místo jinde. Jen je potřeba mít neustále v zorném poli na prvním místě Ježíše, ne vlastní pohodlnost :)
Pro radost? Z takového života bych radost mít nemohl.
Ty třeba ne, já bych měl. A to mnohem větší, než že musím plnit nějaké poslání, které mi nota bene, nikdo nesdělí....
Ježíš říká:"Blaze těm, kteří slyší moje slovo a zachovávají je." Lukáš 11, 28
Je tedy velice důležité s láskou přjímat Jeho Slovo, přemýšlet o něm a také ho žít.
Pokud to neděláme, nemáme světlo života.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.