Dokážeme se dnes Bohu odevzdat bez výhrad? Existuje ještě nezištná láska? Opravdu je celibát už přežitek? ... K mnoha podobným otázkám mě nedávno přivedl (nebo spíše dohnal) jeden můj kamarád. To bylo tak...


 

Tento můj kamarád se mi před časem přiznal, že se cítí být povolán ke kněžství a že navíc uvažuje o vstupu do řádu. Bylo to pro mě velkým povzbuzením, že i v dnešní době se najdou mladí odvážní lidé, kteří se rozhodnou jít za Kristem. Postupem času jsem ale musela poznat, že i tento kluk je teprve na cestě, a i když se přiznávám, že mě jeho odbočky a otočky za děvčaty zmátly, vždy nakonec došlo k okamžiku, kdy napsal: "chci abys věděla, že jsem to skončil, chci do kláštera" a to jsem vnímala jako velkou naději. Pak jsem pochopila, že každý ve svém rozhodování potřebuje vnímat svobodu, tak jsem mu řekla, že ať už se rozhodne jakkoli, modlím se za něj... Před pár týdny mě ale překvapil, když mi napsal, že v poslední době sympatizuje s jinou nekatolickou církví, a to mě velmi zarazilo...

 

Ptala jsem se sama sebe (i jeho) proč? Když mi pár body odpověděl, začala jsem přemýšlet nad tím, jaký je asi rozdíl mezi dnešními věřícími lidmi a prvními křesťany. 

 

Zásadní rozdíl vnímám v přístupu k Bohu. Mám pocit, že dřív se lidé odevzdaněji pouštěli za Kristem a jejich rozhodnutí Ho následovat provázelo mnohem méně "poznámek pod čarou".

Přijde mi, že dnes začínáme tím, že přemýšlíme, ve kterém klášteře by se nám asi nejvíce líbilo, kde nejvíce využijeme své schopnosti, kde najdu  řád "šitý na míru". Působí to na mě, jakobychom hledali, kde nám bude nejpohodlněji... Ale přitom nám chybí to prvotní bezvýhradné zvolání "půjdu za Tebou kamkoli a udělám, cokoli si budeš přát". Jasně, je důležité přemýšlet nad dary a svoje hřivny nezakopat, ale stejně si myslím, že když se prvně pustíme našich "záchranných ale..." a půjdeme za Kristem v celé naší prostotě - On si nás povede.

 

Asi bychom měli prosit o více lásky... protože:

Když miluješ, není přece co řešit ;)))

 

PS: jeden z těch bodů mého kamaráda byl i celibát - odvolával se na to, že i s učedníky přece chodily jejich ženy. Na to mě napadla jediná odpověď - proč si brát za vzor učedníky, když  můžeme kráčet ve stopách samotného Ježíše?