JEN OBČAS PŘIJÍT DŘÍV

březen/květen 2015

 

Jen občas přijít dřív

než zvonky v sakristii ke mši pozvou zas.

Jen občas přijít dřív,

zakleknout

a v srdci poslouchat Tvůj hlas.

 

To včera byl ten den,

kdy člověk snad po klidu -

- snad po samotě zatoužil

a pro svět býti bláznem

aspoň na pár krátkých chvil.

 

Špičky prstů v kropence se topí,

pak svižně čelo-hruď-ramena pohladí

a nohy s úctou kolena klopí

a oči hledají, kam duši usadí.

 

Pak mezi prsty cedím zrnka růžence.

Otče náš, Zdrávas, Sláva

však moje hlava

neklidná a plná očí tvých

rozhlédne se kolem lavice.

 

Duše spřízněná! Klečíš tam sama.

A přece spojeni jsme tichou modlitbou.

Ty taky přišlas dřív!

Hlava v dlaních, v dlaních korálky -

a rty, co se jen neznatelně hýbou.

 

Duše blízká. Duše vzdálená.

Obě hledáme u Boha svůj domov.

Snad láska zastíní nás jednou shora.

A potom pochopíme, uvěříme - 

- že v nebi můžeme se schovat...