Kdo z nás to nezná? Konečně zvedneme ten zadek a pustíme se do nějakého dobrého díla a najednou - ZÁSEK. Něco se pokazí, něco úplně nevyjde podle našich představ. A mnohdy místo reálného problému stačí jen naše obavy, naše černé vize. Rozum nám zatemní vědomí vlastní neschopnosti. Nemá to cenu...

Co teď? Na vlastní kůži jsem prožila několik takových situací a snad jich bylo i víc, než by se mi líbilo... 

 

Víte, v takových situacích má člověk na výběr obvykle jen ze dvou možností: buď se utopit ve vlastní bezmocnosti anebo se problému postavit čelem. 

Většinou nejsem dost silná, aby se mi nepodlomila kolena a nejednou jsem se za to na sebe zlobila. Mám na kontě tolik nedotažených vizí, a kdyby jenom vizí. Kolik lidí se spoléhalo na mou pomoc, na nějaký můj příslib, a kolik si jich pak muselo pomyslet něco o mé nezodpovědnosti. Ale nedávno jsem si uvědomila něco, co změnilo můj pohled. 

 

Byla jsem v týdnu na jedné mši svaté, kde kněz mluvil o Ježíši Kristu. A mluvil o okamžiku, kdy se Ježíš v Getsemanech potí krví a prosí Boha: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Lk 22,42 Jaký strach asi musel zažívat náš Spasitel, když vyslovil tuto modlitbu? Náhle jsem vnímala ten hluboký výkřik nejistoty, strachu a snad i slabosti? Jakoby i na Ježíše vlastně dolehla ta tíha toho všeho, co ho ještě čekalo a stejně jako my někdy prcháme před tíhou zodpovědnosti, i on snad pocítil touhu uniknout...

Pochopila jsem, že pochybovat je lidské. Pokušení odvracející nás od dobrého díla číhá za každým rohem. Ale důležité je vidět vždy před sebou našeho milujícího Otce a plně mu důvěřovat. Odevzdat mu i těžké situace, které v životě prožíváme. Odevzdat mu i ty problémy, ze kterých už zdánlivě není úniku. Vyznat se ze svého strachu, ale zároveň spolu s Kristem připojit:

"Ale jak ty chceš. S tebou můžu jít dál."