Se spolužačkou jsme se zapojily do projektu charity a začaly jsme chodit navštěvovat nemocné do LDN, abychom je potěšily naší přítomností, popovídaly si s nimi a třeba jim pozvedly trochu náladu. Ale musím se přiznat - ne vždycky se mi tam chce...

Zrovna naposledy, když jsme byli v nemocnici před Vánocemi, měla jsem sto chutí se nějak vymluvit. Ve škole samé písemky, v ZUŠce samé koncerty, ve vzduchu samé nemoci a nálada - nula bod. Už jsme to ale odložily minule a vše bylo domluvené, a tak jsme šly.

Jak se mi později spolužačka svěřila, i ona měla trochu obavy, jak to bude tentokrát probíhat, protože návštěvy dobrovolníků u nás v nemocnici jsou tepráve v začátcích, sestřičky se nemocným často ani nezmíní a pak ani lidé ani my nevíme, co si s nečekanou návštěvou pořádně počít. Do pokoje, kde ležely tři babičky, jsme vstupovaly mírně v rozpacích...

Po pár minutách se ale ukázalo, že tuto návštěvu jsme ten den potřebovaly více my, než ty babičky. Ačkoli všechny tři měly své zdravotní komplikace, přecejen byly příjemně naladěné. Nebylo těžké uhádnout, od koho tato optimistická nálada pochází. Na jedné posteli ležela paní, která hned, jak nás uviděla, už si s náma povídala. "A věřily byste mi, že je mi šestaosmdestát? On mi to nikdo nechce věřit a doktor na mě - paní, vám je vážně šestaosmdesát? A máte vůbec občanku? ... A my jsme támhle s paní stejně starý," ukazovala na paní, co ležela u okna. A vskutku, obě dvě byly ještě čupr ženské. Paní, co ležela uprostřed, vypadala také dobře, ale její tvář prozrazovala obavy. Byla na LDN už skoro rok. "Nebojte, však ono to bude dobrý," řekly jsme se spolužačkou, abychom ji alespoň trochu utěšily. "No snad jo." "Ale určitě," vpadla nám do toho zase ta upovídaná babička. "Holky, jste věřící?" zeptala se nečekaně na přímo. "Ano," příkývly jsme. "Tak se tady za paní pomodlite, ať jí to všechno dobře dopadne. Já su taky věřící a nestydím se za to! Holky, ne, aby vás někdy napadlo, že nevěříte!"

A pro mě ta její upřímně řečená věta byla a je velkým povzbuzením.

Člověk má občas období, kdy se víry musí přidržet silou vůle, a to není vůbec lehké. To pak hledá všude okolo nějaké nakopnutí, nějaké znamení, něco, co by dávalo smysl. A pak stačí obyčejná věta jedné paní, která si za těch šestaosmdesát let musela v životě zažít své a přesto říká: "Ne, aby vás někdy napadlo, že nevěříte..." A svým optimismem a dobrou náladou více než slovy potvrzuje, že s Bohem je život prozářen světlem - jen pochopit, uvěřit a začít žít...