Po zimě, která vlastně ani nezačala, už se pomalu hlásilo o žezlo jaro a já jsem nevstávala v pondělí ve 4:40 jako obvykle, ale až kolem šesté hodiny. Proč jindy tak brzy? To víte, škola volá, a na kágéčko do Třebíče je to od nás ještě pěkný kus cesty. A protože nechci ukrajovat z neděle, odjíždím v pondělí ráno rovnou do školy a ta velká taška, co s sebou valím, se do bezpečí introvského pokoje dostane kolikrát až okolo páté hodiny odpolední.

 

Tentokrát jsem si ale malinko přispala a jela jsem do nedaleké vesnice navštívit moji paní doktorku s žádostí, na kterou je každý v mém věku patřičně hrdý - o razítko a autogram jako lékařské potvrzení do přihlášky na autoškolu! Jenomže jak se říká, zadarmo ani kuře nehrabe a paní doktorka si za svůj autogram nechala docela slušně zaplatit. ,,Tak bude to myslím že dvě stě korun." Dvě stě korun? Přiznávám se bez mučení, že mě v té chvíli polilo horko. Samozřejmě, že jsem počítala s poplatkem, ale dvě stě korun? Pro paní doktorku jsem měla vyhrazeno maximálně stovku. Naštěstí jsem u sebe měla navíc bez dvou korun devadesátku a peníze, co byly určeny na autobus do Třebíče. 

Když jsem odešla s těžce vydobytým podpisem na přihlášce z ordinace na zastávku, nastalo dilema. Původně jsem měla jet rovnou do Třebu, abych ve škole zameškala pokud možno co nejméně hodin (naše paní třídní je na absence docela pes), ale po tom ataku na peněženku jsem zjistila, že do školy sice ještě dojedu, ale v pátek, až pojedu domů, mi bude na autobus scházet asi dvacet korun. Napadlo mě tedy, že nepojedu rovnou na gympl, ale vrátím se domů, vyřeším svou finanční krizi a do Třebíče se vydám až odpoledním spojem. Co teď? Jak se zachovat? Ve své nerozhodnosti jsem vzala mobil a začala vyvolávat domů. Když ale i napodesáté moje volání o pomoc zůstalo bez odezvy a čas odjezdu autobusu směr Třebíč se neúprosně blížil, pochopila jsem, že rozhodnutí zůstává jen a jen na mě. Pane Bože, nechci chybět ve škole (i když pokušení ulít se bylo velké), ale vidíš v jaké jsem situaci. Budu dělat co mám, ale zbytek je na Tobě! Pokud budu hodně v úzkých, můžu třeba říct děckám ve škole, tu dvacku už by mi snad někdo půjčil. Ale i tak, Bože - postarej se, prosím... A tak jsem vyjela nach Trebeach...

Druhý den jsem jako každé úterý po vyučování spěchala do klavíru. Sice už nemám tolik času a možností cvičit, ale paní učitelka je velmi trpělivá a svědomitě a vytrvale ve mně buduje stále lepší cit pro hudbu a stále lepší techniku, i když krůčky pokroku jsou menší než jeden mravenčí. Z hudebního soustředění mě však náhle vyrušily vibrace mobilního telefonu. Švagr. Co mi teď může chtít? Nesměle jsem se zeptala, zda si to můžu zvednout, ale z očí paní učitelky jsem okamžitě vyčetla, že to právě není příliš žádoucí. Hovor jsem tedy zavěsila. Když mi během hodiny mobil ještě dvakrát zabrněl v kapse, trochu jsem znérvozněla. ,,Ahoj Miriam, jsme teď v Třebíči, nechceš za náma přijít?" ozvalo se, jakmile jsem po klavíru konečně zvedla telefon. ,,No, od půl mám autoškolu, ale na chvíli by to šlo," odpověděla jsem překvapena jejich přítomností ve městě. Když jsme se za několik málo minut setkali u pošty, hned se mi zvedla nálada. Švagr mi vysvětlil, že jeli do Třebíče za nějakým zařizováním a moje malé neteřinky, které rodiče vzali s sebou, mi hned začaly vykládat svoje dojmy z "výletu" obohacené o neskutečné detaily své dětské fantazie, až je sestra nestačila usměrňovat. Náhle jsem dostala nápad. ,,Ali, prosímtě, nemáš tady navíc dvacku? Platila jsem za papír do autoškoly trochu víc, než jsem myslela, a teď mi nevychází peníze na pátek na autobus." ,,Jo, jo, určitě! Ale počkej, vždyť my ti vlastně ještě nedali za ty organzy, cos nám dala pro holky na karneval. Na, tady máš stovku..." 

Stovku? No téda... Bože, ty seš fakt borec! Napadalo mě cestou zpět do školy, když jsem si uvědomila, že se o mě vlastně Bůh postaral, jak nejlíp mohl. Náhle mi to přišlo úplně neskutečné. Jako bych v pondělí sama nevěřila tomu, že se můžu na Boha spolehnout a náhle mi ukázal velikost své lásky. Jako by mi říkal - "Vidíš, jak se o Tebe starám?" Měla jsem velikou chuť si radostí poskočit a zazpívat nějakou píseň chvály.

 

 

Když se o nás Bůh takhle stará v maličkostech všedního světa, jak by se o nás asi staral, kdybychom mu do rukou odevzdali bez výhrady celý svůj život...?