Když jsem si dnes odpoledne otevřela svoji Jeruzalémskou Bibli, abych si přečetla poslední kapitolu Lukášova evangelia a splnila tak jedno z postních předsevzetí, velmi mě zaujal úryvek o učednících odcházejících z Jeruzaléma do Emauz. 

 

Po tom všem, co se v Jeruzalémě událo, odcházeli zdrceni a nevěděli, kudy kam. ,,...a my jsme doufali, že on má vysvobodit Izraele; ale k tomu všemu už je to třetí den od té doby, co se to událo!" Tři dny. Tři dlouhé dny, které mlčely. Ticho - žádná odpověď zkroušenému srdci, které těžce dodýchává poslední zbytky naděje. Jak často se i my ocitáme na křižovatkách života, kdy naše naděje jedním dechem padnou jako domeček z karet. Jak často se v prázdnotě srdce snažíme modlit, ale pro beznaděj a zármutek až příliš brzy odvracíme své oči od kříže? 

V hluboké zkroušenosti se ani nechce věřit v radostnou zvěst. ,,Je pravda, že nás ohromily některé z našich žen. Časně zrána se odebraly ke hrobu, a když nenašly jeho tělo, vrátily se a řekly nám, že měly dokonce vidění andělů, kteří o něm říkají, že žije." Jak často ani my nevěříme svému srdci, které se zachvívá radostí z blízkosti našeho Pána. A je to právě srdce, které nám napovídá, která cesta na křižovatkách života je ta naše. 

Jak často váháme, hledáme, zkoumáme, ptáme se po našem úkolu zde na Zemi. "...neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě" říká sv. Augustin. Vzpomínám si na různé situace ve svém životě a musím zvolat s emauzskými učedníky: Cožpak ve mně nehořelo srdce? To On byl se mnou! Ježíš mi zjevil svou blízkost, Ježíš mi řekl: hledáš-li mne, na Téhle cestě mě potkáš a hle: já křáčím s Tebou. 

Vyjděme i my na svoji cestu do Emauz najít vzkříšeného Pána!