Začínám si tak nějak uvědomovat, že mi chybí velmi podstatná součást života - pravá láska. Láska, co se neuráží, která je ochotná, obětavá a pokorná, která je usměvavá a miluje každého člověka. Láska, co nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy... (srv. 1Kor 13,4-7)

 

Stejně jako jiní lidé v mém věku často uvažuji o lásce a stále se toužím zamilovat. Ale jak bych mohla mít ráda bez pravé lásky? Jak bych mohla rozdávat druhému něco, co sama nemám? 

V jedné oblíbené poutní písni se zpívá ...Dej, ať v domech našich vzkvétá
pravá láska, pravá ctnost... 

Stále víc ve svých přemítáních přicházím na to, že se občas až přespříliš zabývám jen sebou. Že až moc času si nechávám pro sebe. Že se málo směju, že mé srdce místo radosti naplňuje trpkost a podráždění. Ale jak získat pravou lásku? Jak změnit lidskou povahu a přirozenost?

Jedinou odpověď, kterou dokážu nyní nalézt je modlitba a prosba k Duchu svatému. A možná také vytrvalý trénink a sebeovládání v běžných dnech života. Jak říkává Katka Lachmanová, když prosíme Boha např. o pracovitost, ona nám nespadne do klína, nýbrž Bůh nás pošle do takových situací a zkoušek, ve které se k pracovitosti "dopracujeme". Je to nejspíš "běh na dlouhou trať" a dozajista to "bude trvat dlouho", ale jak jinak se přiblížit Bohu?

Vždyť ze strany zranitelného a hříšného člověka, který se pro samé pády jen stěží zvedá ze země, je to nemožné. Jedině On sám může svou milostí a mocí dokázat vyrvat to srdce kamenné a darovat srdce z masa.(srv. Ez 11,19)

 

Bože, shlédni a pomoz! Slyš naše volání,...

Učiň mě Pane nástrojem, ať zářím Tvým pokojem... (modlitba sv. Františka)

Ó Ježíši, vezmi mé ubohé, zraněné srdce k sobě a nevracej mi je, dokud se
nestane planoucím ohněm Tvé lásky... (Modlitba Dvou Srdcí Lásky)