Nedávno jsem si ve svém deníčku listovala událostmi minulého léta (a že jich nebylo málo) a mé oči doputovaly až k zápiskům z Medjugorje. 

Byla to moje druhá pouť na toto svaté místo, ale byla velmi zvláštní. V té době všude kolem mne vyrůstalo množství větších i menších otazníků, se kterými jsem měla vážný problém. A právě v Medjugorji jsem na pár svých nekonečných otázek dostala odpovědi.

 

Jednou z nich byla otázka darů.

Kdo mě zná, tak ví, že Bůh mě obdaroval skutečně neobvyklým množstvím různých darů, které bych si ani ve snu nezasloužila, ale právě to je ten problém. Dlouho jsem nemohla pochopit, proč je nutné odevzdat vše Bohu. 

Proč, když mi bylo něco jedou od Boha darováno, mu to mám obratem vracet zpět? Zvláště v případě rozhodnutí pro zasvěcený život mi tento fakt nedával smysl. Nač tolik obdarování, když bych zbytek života strávila za zdmi kláštera? 

Nedokázala jsem si vůbec představit svoji budoucnost, ve které bych se všeho zřekla, kde by mi v podstatě nezůstalo nic "ze mě" - alespoň tak jsem to viděla. Chtěla jsem plně důvěřovat Bohu, ale s tímto jsem se dlouho nedokázala ztotožnit. --- Dokud mě při jedné z večerních adorací nenapadla tato myšlenka:

 

Proč je nutné odevzdat vše Bohu? Představ si, že chceš postavit nádherný dům, dům se vším všudy. Měl bys nápad, ale ty sám by sis ho neuměl vyprojektovat; měl bys všechno potřebné náčiní, ale neuměl bys s ním zacházet a ani bys to všechno sám nezvládl, a proto se rozhodneš pro stavbu "na klíč". Prostě to všechno s důvěrou uložíš firmě, které můžeš sám vypomoct, ale víš, že většina práce je stejně na ní.

Stejně je to i v životě. Odevzdejme Bohu všechny své hřivny, zvláště ty, se kterými si moc nevíme rady, jak s nimi naložit, a nechme jej postavit náš palác "na klíč" v nebi. :)

 

Jedna věc je najít odpověď, ale druhá věc je nezapomínat - děkuji Bohu, že se o mě stále stará, i když si na něj občas dělám času míň než jindy. Že mi stále vrací tolikrát ztrácenou naději, bez které by byl náš život jen sfouklou svící. Že se ke mně stále vrací a bere mě do náruče, i když mu jako to neposlušné malé dítě stále utíkám....

 

A ještě jeden vzkaz od Boha na závěr: Jestli čekáš na to, až budeš dokonalý, abys mě mohl milovat, nebudeš mě milovat nikdy. Miluj mě tady a teď - takový jaký jsi! :)