Nedílnou součástí naší celoživotní poutě je určitě modlitba. A některým lidem třeba ani nemusí dělat takový problém pomodlit se denně dva růžence, korunku a pak být třeba ještě na mši, ale jak moc vážně a srdcem se ten člověk modlí.

 

Přesně tento problém jsem asi před půl rokem měla a občas ještě stále mám. Nebylo pro mě až tak těžké zvládnout za den dva růžence, ale postupně jsem propadla pocitu, že to nedělám z lásky k Bohu, ale snad jen kvůli sobě. Abych si dokázala, že i já se zvládnu za den tolik modlit? Nebo abych se před Bohem "ukázala", jak jsem dobrá? Stále víc to ve mně hlodalo.

Pak jsem to jednou na duchovní obnově  v Břežanech svěřila knězi ve zpovědi (myslím, že tentokrát to byl p. Bystrzicki) a on mi položil jednu zásadní otázku: Je to doopravdy tak, nebo je to jen tvůj pocit? Nevěděla jsem... jak by to vůbec mohl člověk v takovéhle situaci rozpoznat? A tak mi otec poradil a tuto radu bych ráda rozšířila i dál ;).

Dejme modlitbě úmysl, zastavme se před modlitbou na chvíli a ujasněme si, proč to děláme? Když budeme mít konkrétní úmysl, je přeci jasné, proč se modlíme.

Kolikrát jsem se já sama přistihla, že automaticky beru růženec a začínám modlitbu, ale vlastně nevím, proč se modlím. A dát modlitbě úmysl je přece jedinečná šance, jak ukázat Bohu, že mu věříme, odevzdat mu situace v našem životě, pomodlit se a poprosti za druhé, za kamarády a blízké... možná není na škodu si občas uvědomit a připomenout si,proč se vlastně modlím ;) :)