Koukám na monitor a přemýšlím jak začít. Nikdy to nebylo jednoduché, začínat, ale nikdy už se první krok nedá vzít zpět, tedy pokud nemáte po ruce tlačítko 'delete'. To pak stokrát mažete ta dvě slova a nahrazujete je obyčejným "ahoj". Začátek je sice dobrý konec, ale teď už vážně k tématu... :)
 
 
Vzpomínám na chvíle, kdy mým každodenním návštěvníkem byla múza. Věřte mi, je to strašně vrtkavá dáma. Ani nemrkneš a je pryč a někdy se zase jako přízrak objeví za okénkem a než ji stihneš pozvat dál, rozplyne se tiše a zbyde po ní jen mlhavá záclonka a ztracený pocit chvilkového štěstí.
 
Přemýšlím, jestli měla vůbec důvod odcházet. Zda to není náhodou moje chyba, moje neomalenost, že teď zdobí rámy jiných. Možná se urazila, když jsem se pokoušela ze svého srdce vypudit zamilovanost, která lepila k sobě víčka mých očí vteřinovým lepidlem a nutila mě uzavírat se do sebe a do svých snů. Možná se jí dotklo, když jsem lásce, té nešťastné dívce zahalené závojem mlh sedící v parku na lavičce, odmítla otevřít dvířka i jen na dva prstíčky. Možná si jen prostě řekla, že potřebujeme pauzu, abychom si vzájemně byly vzácnější. Možná mi chtěla dokázat, že se bez ní neobejdu, že bez ní krásné bílé papíry znehodnocuji sazemi braků...
 
Můj život je jako cesta rychlíkem. Vůči vlaku jsem stále v klidu, prostě jen sedím, spočívám stále na jednom a tom samém místě. Ale svět za okny se sune neskonalou rychlostí dál a já jsem stále blíž a blíž cíli, který může a nemusí být koncem. Může to být i přestupní stanice a já prostě budu jen pokračovat dál. A jak už to tak bývá, člověk si může nakrásně naplánovat cestu, ale přijde na přestupní stanici a překvapí ho náhlá výluka - změna plánů... tak i mě občas něco překvapí, ale jen málo - velmi málo -
Když se nad tím zamyslím, už dlouho jsem nepocítila radost z nějakého náhlého krásného překvapení, ale možná si za to můžu sama....
 
Mám teď jeden malý velký cíl... Začít se na lidi kolem sebe více usmívat. Až příliš se mi v podvědomí usadila myšlenka, že jsem jen melancholický snílek a tichý pozorovatel. Nebyla jsem jím vždycky a nedivím se, že mě noví přátelé jen rozpačitě zdraví, když se místo milého pohledu na ně už zdálky neurčitě mračím, i když ve skutečnosti mé srdce poskakuje radostí a přemýšlím nad tím, jak je pozdravím, a jestli oni mi pozdrav opětují... Jsme takoví, jací chceme být a já se chci naučit těšit lidi alespoň úsměvem, když už mi málokdy bývá dopřána možnost, dělat jim radost tím, že je vyslechnu a poradím jim, což nejvíce těší i mě, když můžu takto podávat pomocnou ruku... Chci odstranit tu bariéru ze srdce, která mi brání se z každého dne radovat.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží ;)
 
•Nikdo nikdy neřekl, že to bude lehké, a pro nikoho to lehké nikdy nebylo.
My se ale máme o koho opřít. O Boha.•