"Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste," modlíme se každou neděli v Tajemství víry po proměňování. Ale někdy přemýšlím, jestli to, co říkáme, myslíme vážně.

na Tvůj příchod čekáme...

Dnes máme mnoho zvěstí o "koncích" světa, o katastrofách... spoustu osobních zjevení a x různých poselství. Teoreticky by nás to ale nemělo znepokojovat, protože "nikdo nezná dne ani hodiny" a my jako křesťané máme žít tak, abychom byli připraveni umřít každou vteřinu našeho života... Je to běh na dlouhou trať, ale i tak bychom se o to měli snažit.

A pokud by se měl svět chýlit ke konci, měli bychom se spíš těšit na příchod našeho Spasitele... tak proč mám pocit, že se k jakékoli zvěsti o druhém příchodu, konci, nebo o smrti stavíme tak odmítavě... jakobychom nechtěli Boží příchod, jakobychom se báli, a když zajdeme do extrému, jakobychom říkali - my si tu chceme žít věčně a nepotřebujeme Boha... Ale zapomínáme na Boží příslib... všechno stvořím nové... a lidské tělo bude oslaveno - copak se nemáme na co těšit?

a proto... na Tvůj příchod čekáme...