Chtěla bych se podělit u můj malinký postřeh z jednoho z uplynulých dnů.

 

Mám teď takové komplikované období a právě jednoho nedávného dne se nakoncentrovalo množství smutků, starostí, důsledky chybných činů a všechny možné jiné srážeče nálady, a byla jsem celý den "mimo". Byl to můj první den v životě, kdy jsem si vážně připadala hloupá, ošklivá, méněcenná, nešikovná a osamělá. Přátelé, které jsem v tu chvíli potřebovala, mi přišli všichni tak daleko a stejně jsem měla pocit, že by mi neporozuměli. Nenacházela jsem útěchu ani v růženci, který se teď snažím modlit pravidelně alespoň jednou za den. Nevím, jestli jsem to dávala tak okázalým způsobem najevo v zoufalství, aby si mě někdo všiml a pomohl mi, nebo to prostě a jednoduše byla tak viditelná změna, ale i spolužačky si všimly, že je se mnou něco v nepořádku. Vyhýbavě jsem jim odpovídala na jejich otázky, co je?, ale sama jsem tušila, z čeho můj nepokoj pramení. I když jsem to ale věděla, nedokázala jsem s touto náladou bojovat. Naopak, čím víc jsem se ji snažila vystrnadit, tím více se mi pelešila v hlavě a zdvojnásobovala můj smutek a pocit osamělosti.

Ten den se mi nechtělo nic dělat. Ani přemýšlet, ani zpívat, ani učit se, na písemku z matiky jsem se totálně nemohla soustředit (proto považuji skoro za zázrak tu dvojku, co jsem dostala), nechtělo se mi ani hrát na klavír a ani jít s holkama do english clubu, do kterého pravidelně chodíváme. Byla to totální krize...

Ovšem nakonec to byl právě english club, který mě vytrhl ze spárů protivné nálady. Bylo mi blbý tam nejít, když jsem tam dlouho chyběla. Tak jsem překonala lenost a šla jsem. Téma bylo veselé: jídlo. Povídali jsme si (samozřejmě anglicky), co máme rádi, co naopak ne, a pak jsme si hráli na obchod. Obchod? Ano obchod. Každý dostal svůj nákupní lístek a svůj sortiment do svého obchůdku a vzájemně jsme u sebe nakupovali. Byla tam pohodová atmosféra, protože nás tam nikdy není přes deset. Je to formou her a povídání a písniček - žádné zkoušení, testy, nebo tak. Jídlo je sice zábava, ale také to bylo téma, u kterého se člověk musel soustředit, aby správně rozlišil formu vazeb u počitatelných a nepočitatelných potravin, správně s zeptal na cenu a tak. Bylo to fajn a věřte nebo ne, já jsem v tom english clubu na to moje trápení alespoň na chvíli zapomněla. Ani jsem si to neuvědomila. Až když jsem odcházela, tak jsem si připadala lehčí. Pak samozřejmě přišel strach, jestli se zlá nálada nevrátí. Člověk se pak přirozeně vrátí ke svým problémům, když je sám, ale i přes to byl můj pohled jaksi oproštěný od toho krizového pocitu.

 

A tak někdy pomůže, když si člověk ve velkém trápení trochu zaměstná hlavu, udělá nějakou práci a samozřejmě si všechno pojistí u našeho Taťky, protože terapie léčí, ale On uzdravuje...