Po staletí se mezi lidmi odehrává nekonečný boj dvou základních hodnot, dobra a zla. Stovky osudů, příběhů, ale i pohádek, kde vítězí jednou dobro, jednou zlo. Kde se ale v člověku dobro nebo zlo bere?

Utváření povahových rysů se začíná už v raném věku. S vývojem osobnosti výrazně souvisí příklad okolí, ve kterém dítě vyrůstá. Základní životní hodnoty jsou dětem předávané také například skrze pohádky. Zdá se vám to jako nesmysl? Myslím, že na tom něco pravdy bude. Kdo jako malý neposlouchal rád vyprávění tatínka, maminky, nebo babičky před spaním o krásné zakleté princezně, kterou hrdinským činem vysvobodí ušlechtilý rytíř?

Dnes se ale mnohem častěji setkáváme s jiným druhem pohádek. Animovaní hrdinové, mistři zbraní, lži, úskoku a podvodu. Jak se máme divit zvlčilosti našich ratolestí, když místo toho, abychom se jim věnovali, zahráli si s nimi hru, přečetli jim pohádku, nebo šli s nimi ven, je raději pošleme k televizi, kde dennodenně sledují, jak například Bárt Simpson čím víc tropí průšvihů, tím víc je populární?

Takovým dětem pak péče jejich rodičů chybí.  Tak většinou hledají útěchu jinde. Zůstávají jim komplexy z mládí, touha po vlídném pohledu, po uznání, po pohlazení.

Každý jsme jiný a každý máme jiné touhy. Což je samozřejmě v největším pořádku. Dokážete si představit tu nudu, kdyby byli všichni lidé stejní? Tak tedy, že jsme každý jiný je normální. Ale nenormální je, jakým stylem svoji jedinečnost projevujeme.

Největší problém člověka je jeho ješitnost, v dnešní době podporovaná ze všech stran médii, navádějící lidi k sobeckosti. Vzpomeňme třeba jen na reklamu na žvýkačky Orbit: „Nové balení se dvěma otvory, velký pro sebe, malý pro druhé.“ Jakoby nám říkali: „Neděl se, buď lakomý, proč by se jiní měli mít stejně dobře, nebo nedej bože ještě lépe, než ty?“ A toto je jen jeden příklad z tisíců dalších. Pak má člověk v sobě zakódováno, že jen on je ten nejlepší a jen on má pravdu a jen on má na něco právo. On a nikdo jiný. Nastínění této situace se objevuje i ve filmu die Welle (Náš vůdce).  Učitel „Rainer Wenger se rozhodne během jednotýdenního projektu na téma „Státní formy“ vyzkoušet jeden pokus, aby zhmotnil studentům počátek diktatury. Pedagogický experiment s ničivými následky. Nejdříve to začalo neškodně s pojmy jako disciplína a pospolitost, ale během několika dnů se teorie změnila v praxi. Název projektu: Vlna. Už třetí den začínají studenti ty, kteří smýšlejí jinak, odstraňovat a ustrkovat.“ (převzato z http://www.csfd.cz/film/239674-nas-vudce/). Studenti chtějí prosadit svou vlastní pravdu, o které si myslí, že je jediná a správná. Na počátku jsou mistrně podvedení, kdy se za v podstatě dobrými vlastnostmi, jako je disciplína nebo pospolitost, skrývá lidský egoismus a touha po moci. Místo pospolitosti však přichází na řadu rozhořčení, zloba a nenávist vůči jiným lidem. Stačí pohnuté plány jednoho člověka a i velká skupina dospělých lidí je schopná jít za ničím v přesvědčení, že je to dobré.

Samozřejmě, že pospolitost je důležitá. Ale v trochu jiném rozměru. Nesmí být postavená na názoru jednoho člověka, který je slepě následován. Měla by stát naopak na snaze o kompromis, na ochotě vyslechnout si i názor druhých a pečlivě jej zhodnotit. Každý děláme chyby, proto není dobré ani bez rozmyslu nebo ze strachu věčně ustupovat.

Druhé největší přikázání, které nalezneme v Bibli, zní: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ (Mt 22,39). Ale člověk, který to má v hlavě trochu srovnané, nemusí číst Bibli k tomu, aby věděl, že pokud si budeme naslouchat a pomáhat si, bude na Zemi lépe.

/psáno jako úvaha vycházející z filmu Die Welle do hodiny ZSV/