Člověk ani nemrkl a už jsou to bezmála tři měsíce od letošní XI. Pěší pouti na Velehrad. I Povelehradské setkání už proběhlo a mně se zase v mysli začínají drát do popředí vzpomínky na tuto jedinečnou akci. A tak jsem si řekla, že by po těch třech měsících zasloužily zaujmout místo i v mém internetovém deníku :)


 

Průběh akce bych mohla rozdělit do několika stěžejních bodů:

  • TĚŠENÍ, PLÁNOVÁNÍ - probíhalo už od srpnové soboty loňského roku, kdy jsem s Vlčkovými a bráchou uháněla po dálnici směr domov. Ano, už tehdy jsem se strašně těšila na další ročník, nemohla se dočkat fotek a filmu, čekala jsem na každou informaci o pouti, jako zahradník čeká na déšť. Velehrad je zkrátka srdeční záležitost a kdo tam jednou šel, neváhá jít znovu. Už jen kvůli těm lidem, které třeba jindy, než na pouti nevidí.
  • KOMPLIKACE - jak už to bývá, nic nejde tak snadno. Letos totiž bylo léto jaksi "plné". Prvně byla půlka rodiny v Medju, pak zase Madrid a do toho Velehrad. Navíc spousta letních prací, zábav, oslavenců, příprav na nahrávání CD marianek,... A naše věčná rozlítanost začínala být vzhledem k rodinným záležitostem nežádoucí. A tak se prostě řeklo stop - na Velehrad se letos nepůjde. Ani z Miroslavi, natož z Vranova. Veškerá naděje v záhrobí? Kdež. Ta přece umírá poslední ;) A tak přišel kmotr s návrhem, že ve středu večer bere holky Soukupovy do Blučiny a mě by mohl vzít též. Kompromis? Vyšel! Vždycky to nějak jde, pokud si to Pán přeje ;)
  • VELKÉ OČEKÁVÁNÍ - ano, tento (ne)přítel zase obsadil místo v mém nitru. Přítel, protože je hezké se na něco těšit, nepřítel, protože když se člověk moc těší a začne si moc představovat jaké to bude, co zažije, co všechno udělá a naplánuje, tak mu potom bejvá trošku ouvej, když realita překvapí mírnými změnami ve scénáři. Všechno vypadalo super. Jediné, co mě začínalo strašit už před mou samotnou účastí byly vysoké teploty ovzduší. Někteří lidé museli pochod přerušit nebo dokonce ukončit. I kamarádku Pafku jsme nakonec brali také do Blučiny. Cestou jsme si povídali, zpívali a moje očekávání se ještě umocňovalo. Ovšem v tomto případě se zase jednou projevilo jako nepřítel a tak přišlo na řadu... 
  • ZKLAMÁNÍ? - Přijeli jsme akorát na mši na svaté přijímání, pokud si dobře vzpomínám. Byl to krásný neskutečný pocit. Zase můžu být mezi věřícími a mít s nimi stejný směr. Mše byla krásná a ještě krásnější bylo vítání s lidičkama, kteří svými udivenými pohledy prozrazovali, že už by mě tu ani nečekali. Ovšem pak přišel veselý večer a já jsem poznala, že je něco jinak. Něco viselo ve vzduchu. Únava? Vedro? Znuděnost? Nezájem? Veselá atmosféra minulého ročníku mi přišla jakási přidušená. (Chci jen zdůraznit, že se jedná o zcela subjektivní pohled.) I chování některých přátel jsem jen stěží dokázala pochopit. Zaskočilo mě to a ten večer jsem ještě dlouho nemohla usnout. Bože, co to má být?  
  • POCIT PRÁZDNA - přišel můj první letošní plnoprávný poutnický den - čtvrtek. A začal ještě půlnočním neklidným převalováním. Ráno jsem měla smíšené pocity. Nenacpala jsem se přecijen někam, kde jsem neměla být? Nebyla to z mé strany jen vydupaná a unáhlená odbočka z přímé boží cesty? Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem prožívala pocit prázdna. Jakéhosi nenaplnění. Neměla jsem přecijen být raději doma a pomáhat rodičům? Nebylo by z toho víc dobra, než z tohoto zklamání? Ale znáte to, kdyby byly někde ryby....
  • NAPLNĚNÍ? - ani si nepamatuji, v který okamžik čtvrtečního dne se to zlomilo. Snad po ranních chválách? Po promluvě? Po růženci? Po fotbale? Pravdou ale zůstává, že během dne jsem stále víc nabývala pozitivní poutnické nálady, která se tam i přes všechny drsné teplotní podmínky začala vytvářet. Dostala jsem se mezi další kamarády, kteří mě vtáhli do tak důležitého poutního společenství (kdo viděl film, tak ví :P).
  • RADOST - Měla jsem radost z růžence, z chůze i z přestávek, z pozitivních ohlasů na poi, kterými jsem si přestávky "krátila", z  písničky Marianek do hitparády, kterou jsme daly dohromady společnými silami, z doprovázení mší s poutní scholou, z fotbalového matchu, který jsme sice prohráli, ale vždyť my jsme to těm Soluňákům přáli ;) a ze strašně moc dalších a dalších specifických poutních záležitostí, jako je třeba vyzpěvování do megáče, který mi pak už zůstalo přišitý skoro na celý zbytek pouti, nebo z nedobrovolně-dobrovolného výstupu před poutní kamerou z důvodu rozhovoru pro poutní film. Ovšem starosti mi stále nedávaly spát. A napadlo mě, že od toho ta pouť vlastně je, abych mohla obětovat těch pár puchejřů na nějaký úmysl. A to mě strašně povzbudilo.
  • SLADKÉ VZPOMÍNKY - A tak jsem nakonec byla ráda, že jsem na pouti mohla být. Krásné vzpomínky mám asi nejvíc na buchlovický večer, s nímž je spojena hlavně mše a noc pod širákem, kterou jsem si užila i když jsem spala na celkem nerovném povrchu a to jsem ještě netušila, že jsem tak trošku vlezla do zelí takovým těm slizkým rezavohnědým božím stvořeníčkům, co ničí zahrádkářům úrodu. Ráda také vzpomínám na rozhovory s mými přáteli během chůze i večera. Poznala jsem další milé lidi, za které jsem moc ráda, a posílila vztahy se známými. Krásnou vzpomínku mám také už na samotnou velehradskou sobotní mši, nebo na pletení copáků před bazilikou, při kterém nás natáčeli čétáci :D vzpomínám také na vtipné večerní scénky nebo trapnou situaci v hitparádě, kdy jsme zjistili, že máme stejný nápěv písně jako horký favorit o.Nik (ale stejně jsme nakonec vyhráli), na sobotní vítání s přáteli, kteří dorazili do Buchlovic ráno, a další a další krásné chvíle.

Myslím si, že letošní pouť pro mě byla trochu jiná. Přinesla mi nové zkušenosti, co se týče např. očekávání. Dostala jsem zase nové podněty k přemýšlení a pomoc při chápání některých věcí. Zažila jsem ale také spoustu legrace a samozřejmě nechyběl ani duchovní rozměr.

A jak jsem říkala i ve filmu, člověk je vždycky (nakonec) strašně rád, že na té pouti mohl být, na všechno špatné zapomene a zůstanou jen ty sladké vzpomínky... A odhodlání jít za rok zase ;))

Závěrem krátká perlička týkající se buchlovického večera se slimáky ;))

V noci jsem byla z lehkého neklidného spánku probuzena jakýmsi cvakáním a škrkáním. Co to je? A on zrovna těsně u mý hlavy jeden takovej ten slizkej obyvatel zahrad. Musela jsem ho nemilosrdně vyhostit z mé karimatky, vždyť on si to chuděra mířil přímo na moji hlavu a to by určitě dobře nedopadlo. Hold se nepoučil z vyhazovu svého kamaráda, kterého jsem stihla vypakovat ještě před spaním. No ráno jsem zjistila, proč se pořád vraceli na to stejný místo, já jsem se jim tam totiž nevědomky postarala o pohřeb jejich dvou kamarádů, což je mi velice líto. Z toho plyne, pokud máte lehký spaní a nechcete se v noci probouzet, nebo případně okusit malou delikatesu, nelezte při spaní pod širákem slimákům do zelí ;)