Člověk na své cestě životem prožije docela dost různých událostí, které nějak zasáhnou jeho srdce. Ocitne se na mnoha křižovatkách, kde bude muset volit cestu a mnohdy nedohlédne za zatáčku a bude se ještě muset několikrát vracet. A kdo ještě nikdy nelitoval nějakého svého činu?

Mnohdy se naše malé a větší chybky posčítají a my máme chuť ráz na ráz všechno zanechat za tlustou černou čárou a začít od znova. Ale pak zjistíme, že to nejde.

Ono by to bylo moc jednoduché, kdyby svět byl černobílý. I  když člověk udělá rozhodnutí začít od znova, stále jsou s ním spojeny staré vazby - s lidmi, s místy,... , kolikrát pěkně zauzlované. A teprve pak se ukáže lidská vůle a odhodlání.

Já konkrétně s tím mám problém. Tolik hezkých předsevztetí už Pán Bůh z mých úst slyšel, ale kolik jsem jich dotáhla do konce?

To mi také připomíná, že jsem kdesi četla, že je lepší si dávat malé cíle - nepřeceňovat své možnosti, protože malé cíle se lépe plní a pak také úspěšnost povzbuzuje pro zdvižení laťky. Na druhou stranu se ale říká, že Pán Bůh není žádný troškař a záleží jen na nás, jestli si za ním přijdem s hrníčkem, nebo s cisternou.

 

Pán Bůh ví, že jsme lidé slabí. A proto nám dal své milosrdenství. On ví, že nedokážeme nehřešit, ale právě proto čeká s otevřenou náručí a nežádá po nás bezchybnost, ale pokoru, důvěru, a lásku. On nepotřebuje nás, ale my potřebujeme jej. Jak to hezky napsal rob ve svém článku o adventu: "...Bůh nepotřebuje naše skutky sebezáporu, ani naše modlitby – potřebujeme je my – proto abychom v srdci probudili reálnou a pravdivou touhu po Bohu – a Bůh na ni mohl odpovědět...."

 

My lidé si to občas děláme ještě těžší v tom, že  opakujeme stále stejné chyby. Připomíná mi to jednu hru, kterou jsme hráli letos na táboře.

Naším úkolem bylo najít cestu tuším do perníkové chaloupky. Na ohraničeném místě v lese byly rozmístěny lístečky s čísly, na každým byla otázka a podle toho, co jsme si vybrali za odpověď, jsme šli na další číslo, kam nás to poslalo. Ovšem možnosti byly různé a mnohdy, když jsme nedávali pozor, jsme se i několikrát dokola ocitali na tom stejném čísle, protože jsme někde udělali chybu a pak jsme tu chybu zopakovali. Někdy nás na to stejné číslo ale poslal i jiný lístek (ne vždy bylo na lístku na výběr).

Myslím si, že podobné je to i v životě. Říká se, že každý udělá chybu, ale jen hlupák ji zopakuje. A ono to tak pak i vypadá, že se točí pořád v tom jednom a samým bludným kruhu  a pak může zoufalstvím upadnout na dno. Někdy nás na dno přivedou zase jiné události, ale je třeba rozlišit důvod, abychom si vzpomněli, jak správně reagovat. 

 

Když je člověk smutný, na dně, zklamaný, ..., myslím si, že v prvním okamžiku není schopen nic řešit a většinou potřebuje někoho, kdo by ho postrčil. Je dobré své starosti vždycky odevzdat Pánu Bohu a důveřovat, že on to tak nenechá...

Víra (důvěra), té si Pán Bůh velmi cení!