To bylo tak, že jednou se signaly.cz rozhodly oslavit 10. výročí domény plesem. A já, toho času ještě tuctový uživatel, se nechala touto akcí zaujmout. Plesy mě vždycky lákaly, ale vždycky jsem také narážela na argumenty, že jsem moc malá:)

Když jsem si začátkem října povšimla, že akce nezaujala jenom mě, ale mezi dalšími desítkami lidí i moji novou spolužačku, se kterou si výborně rozumím, ozvala jsem se jí a společně jsme začali plánovat, co a jak, abychom se na ples dostaly. A kdo mě a mé "plánování" zná, v tomto bodě už se musí usmívat.

Nejprve to vypadalo velice jednoduše. Pojedeme spolu do Brna, užijeme si ples, přespíme u signálů, ráno zpět do Třebu a přes víkend zůstanu u spolužačky. Krásná vyhlídka. Mnohé se ovšem značně zkomplikovalo v moment, kdy mi spolužačka řekla, že ji rodiče nepustí. Konec října, jen pár týdnů před začátkem plesu. Docela průšvih. Na chvíli jsem věřila,  že doopravdy nikam nepojedu. Byla jsem s tím smířená.

V té době už byly zamluvené dva lístky a když jsem viděla, jak jdou místa na dračku, bylo mi je škoda odříkat - co kdyby to náhodou vyšlo? A protože já znám to svoje "plánování" (kdy, když se někam chystám, křivka pravděpodobnosti mé účasti den za dnem střídavě prudce klesá a prudce stoupá), řekla jsem si, že rezervaci lístků prodloužím a zkusím k sobě někoho sehnat. Vždyť je tolik dalších lidí, kteří by mohli se mnou jet.

Oslovila jsem pár spolužaček, ale žádná nemohla. Tak jsem se koukla na výpis lidí, kteří váhají. Našla jsem mezi nimi kamaráda, tak jsem mu zkusila napsat a on souhlasil. Paráda. Hned svitla nová naděje.

Mezi okamžikem štěstí, že vše není ztraceno, a mé účasti na plesu pár událostí ještě stalo. Problém byl trochu s ubytováním a s cestováním po Brně. Ale když si nademnou vzala ochrannou ruku sestra Monča, všechno pak šlo jako po másle. :)

A tak jsem se mohla v pátek 11.11.11 účastnit 1. plesu signálů. Byla jsem za to moc vděčná. Hlavně pánu Bohu. Mohla jsem si zaplesat v rodinném kruhu signálů. Moc mě potěšilo, když se ke mě hlásili lidé, které jsem třeba viděla jen jednou před několika lety, a mohla jsem si s nimi popovídat. :)

A tak chci všem moc poděkovat. Na prvním místě Pánu Bohu, pak mé sestře Monice a Vaškovi, protože díky nim jsem se v podstatě na ples dostala, navíc Norkovi, Martinovi a Dominikovi za pohodovou atmosféru u našeho stolu, kapele za dobrou hudbu, všem mým skvělým tanečníkům, kteří se se mnou odvážili jít do kola, i když i ten valčík a polku pořádně neumím (alespoň jsem se to nikdy výrazně neučila), všem účastněným lidem za velkou pohodu a za to, že i přes to, že jsem tam byla asi nejmladší, jsem se tak vůbec necítila,  a v neposlední řadě signálům, za uspořádání tohoto nádherného plesu.

Díky!

PS: Díky milosti od Boha jsem mohla nejen plesat na plese, ale povzbudilo mě to i k častější radosti nad Božím milosrdenstvím a krásou jeho stvoření.