Před biřmováním jsem se dlouho rozhodovala, jakou světici si mám vzít za patronku a nosit její jméno. Nakonec to byla (je a bude) sv. Terezie z Lisieux a musím říct, že čím víc ji poznávám, tím víc jsem ráda, že mám zrovna ji!

K biřmování jsem dostala také několik dárků, mezi kterými byla také novéna k této světici. Rozhodla jsem se ji pomodlit a už u čtvrtého dne je tolik myšlenek, které mě zaujaly. Některé přináším touto cestou i vám.

 

Když jsem se srovnávala se svatými, vždycky jsem zjišťovala, že je mezi nimi a mnou stejný rozdíl jako mezi horou, jejíž vrchol se ztrácí v oblacích a skrytým zrnkem písku, po kterém šlapou nohy chodců.

Řekla jsem si: Pán Bůh nemůže vnukat neuskutečnitelné touhy. Přes svou maličkost tedy mohu usilovat o svatost.

Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi.

Jsme ve století vynálezů. (...) Já bych taky chtěla vynalézt zdviž, která by mě vynesla k Ježíši, poněvadž já jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti.

Být malý ještě znamená vůbec si nepřičítat ctnosti, které konáme.

Mou jedinou radostí je vědomí, že plním Boží vůli.

Člověk je sám se sebou. Jak nudná společnost, když tu není Ježíš! (...) Proč nepřijde, aby nás utěšil, když jiného přítele nemáme?Avšak on není daleko, je tady, je nám nablízku, dívá se na nás, žebrá o tento smutek, o tuto úzkost, potřebuje je...

Už nevěřím ve věčný život. Všechno pro mě zmizelo. Zbývá mi už jen láska.

 

(Vidíte? Každý musí projít temným tunelem. Každý jednou s úzkostí vykřikne: Bože, proč jsi mě opustil? I Ježíš, i sv. Terezie, a další... a proto neklesejme na mysli, když máme těžké období - Bůh přijde!)