Když jsme letos v Medžugorji šli jeden den s paní Monikou na Križevac, u jednoho zastavení nám vyprávěla krásný příběh, který bych ráda přinesla i vám.

 

Krajinou se ubírala skupinka lidí a každý člověk nesl svůj kříž. Jeden člověk byl stále pozadu, lamentoval a naříkal nad tíhou svého kříže. "Pane Bože, proč zrovna mě jsi dal takový těžký kříž! Copak to nevidíš, jak se s ním tady trápím? Jsem úplně poslední, nikdo tu se mnou není. Kdyby byl jen o trošku lehčí, mohl bych být mezi prvními a nemusel bych se tak namáhat." A v tom dostal nápad. "Co kdybych si zezadu kus kříže urazil. Byl by menší a lehčí." Došel ke skále a jak si usmyslil, tak také udělal. S krátkým křížem se mu šlo hned lépe. Hned  byl mezi prvními a nemusel už chodit sám.

Za nějakou dobu došla skupinka lidí k obrovské propasti. Lidé začali své kříže sundávat z ramenou, použili je jako most a pomocí nich přešli bezpečně propast. Na kraji zůstal pouze jeden člověk. Byl to právě ten, co svůj kříž urazil a nyní nebyl dost dlouhý, aby propast přemostil. Začal naříkat, ale už mu to nebylo nic platné....

 

Nesme my svůj každodenní kříž s důvěrou, že Pán ví, co je pro nás dobré a nikdy by nedopustil zkoušku, kterou bychom nezvládli...