Jako každý pátek, i dnes jsem mohla být přítomna na mši svaté u nás ve farnosti. Je to takové jiné, než v neděli. Málo lidí, méně zpěvů, ale má to své kouzlo.

Dnes mě zaujalo evangelium, ve kterém otec četl tento úryvek:

(Matouš 12,46-50)

Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: "Hle, tvá matka a tvoji bratři* stojí venku a chtějí s tebou mluvit." On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka."

(*kdo by se pozastavoval nad tím, že Pán přece nemohl mít bratry - v té době se za sourozence považovali i bratranci a sestřenice nebo vzdálenější příbuzní.)

 

Pán jasně říká, že kdo činí Boží vůli, je jeho bratr, sestra i matka. Pán nás tím také zve do své největší blízkosi. Do nejužšího a nejdůvěrnějšího kruhu lidí, jako je rodina. On nás chce všechny přijmout jako své sourozence prostřednictvím svého otce. A na kříži nás dokonce poroučí pod ochranu Panny Marie. Když jí říká při pohledu na Jana: "Hle tvůj syn," jakoby nás všechny odevzdal do její náruče. A ona nás přijala. Prostřednictvím Ducha svatého můžeme vytvořit pevnou duchovní rodinu, jak už jsem o tom jednou psala, kde otcem je náš Bůh, matkou Maria a my všichni jsme děti a vzájemně sourozenci. A Ježíš, protože je synem Otce, je i naším sourozencem. Naším starším bratrem, který se s námi vydal do světa a který jde před námi jako první domů, aby nám ukazoval cestu, kterou jsme dlouhým blouděním zapomněli a aby nám doma připravil místo.

Není to krásný pocit mít takového staršího bratra?

A stačí tak málo. Stačí jenom být věrni našemu Otci, s důvěrou přijímat jeho rozkazy, s důvěrou následovat jeho Syna na jeho cestě. A pokud možno také naší cestou přibírat do rodiny další členy.

Všichni jsme děti Boží a všichni jsme jeho synové. A protože jsme synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. (srovnání Galaťanům 4,6) Ducha volajícího: "Tatínku!"