ČEKÁNÍ NA INSPIRACI

 

Básník má celý svět
pod sebou u nohou,
pokud sled ladných vět
láska a krása přemohou.

 

Z boháče chudák
však rázem může být,
když se ho inspirace
rozhodne opustit.

 

Ta ovšem nejradši
nepozorovaně odchází.
Básníka uvede do světa reje,
tomu pak postupně hlava prázdnotou zeje.

 

Básník rejem světa zaměstnán,
nic netušíc chová se jak velký pán.
Bohatství do všech stran rozhází,
ani si nevšimne, že inspirace odchází.

 

Až jednou opět zůstane sám,
aby si srdce v báseň vylil,
zjistí, že v sobě jen prázdno má,
že nemá nic, s čím by se podělil.

 

Zoufale přemýšlí,
o čem by báseň psal,
čm vhled by přikrášlil
a jakou by jí duši dal.

 

Nedaří se mu však
nacházet ta správná slova,
nápady jsou jak rychlý vlak,
jak mžik a pak zas ta prázdnota holá.

 

Zu básník poznává,
že najednou je sám,
že múza vrtkavá
zdobí už jiných rám.

 

Vzdává boj se slovy,
vzdává boj se světem,
neslyší pomluvy,
něco mu chybí jak golemu šém.

 

Šém, který zprovozní mysl,
šém, který srdce naplní,
aby zas básně psát mohl,
básně o kráse i trápení.

 

Bezradný básník
k okénku usedá,
snad někdy vrátí se
múza, co mu nový život dá.