Proč je každý den jiný? Jednou růží plný a podruhé trním zarostlý? Proč někdy uléháme do postele s pocitem prožití dobrého dne a někdy naopak smutné sny zdávat si necháváme? Proč čas běží dál, i když ručičkám na hodinách dochází dech, proč se někdy nezastaví? Proč je vůbec život šťastný i nešťastný?
Každý svého štěstí strůjce. Doopravdy to platí? Člověk, na kterém si vylévá zlost nezbedný žhář, přece nemůže za to, že mu shořel dům. Člověk, kterému jeho majetek smete záplavová vlna, nemůže za rozmary polozničené přírody. I když o tom by se dalo diskutovat, ale určitě jednotlivec, který žije běžný život dobrého venkovana, by katastrofu nezpůsobil.
I přes to všechno si myslím, že to platí. I bezdomovec, který přežívá ze dne na den, může být šťastným člověkem. I chudá vdova s pěti dětmi na krku může být šťastnou matkou. Jen je potřeba najít svůj vlastní smysl života.
http://t2.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcQluilEBfvzeXNSKao88E3BejyWKsOhBJHUXgR0QmmmC3Dh2YDnFQ
Vždycky je něco, pro co má smysl žít. Můžou to být naši přátelé, můžou to být naše děti, může to být naše víra, náš dům, naše prostředí. Nebo to můžou být naše vzpomínky, pro co žijeme. Moc se mi líbí svědectví Nicka Vujicica, který se narodil prakticky bez končetin, až na zakrslou nožku. Ale nespáchal sebevraždu, neuchýlil se naokraj společnosti, ale naužil se žít se svým handicapem, dělá všechno, co normální lidé dělají - pracuje, sportuje, má rodinu s dětmi... Je šťastný a svým životem dává zprávu ostatním nešťastným lidem, kteří si myslí, že už není pro co žít. Jezdí po světě, po univerzitách, má přednášky a povzbuzuje mladé, aby si vážili toho co mají a byli vděční za každou maličkost, i když nám to často přijde jako samozřejmost.
Život má smysl, i kdyby to mělo být pouze pro vůni pampelišek nebo kvetoucích akátů, i kdyby to mělo být pro krásné noční nebe, i kdyby to mělo být pro ta neštěstná mladá srdce, která můžeme pozvednout svým příkladem....
A proč je každý den jiný? Proč jsou dny šťastné a dni "blbci"?
Myslím, že když je nám dáno prožít něco nešťastného, o to víc si dokážeme vážit toho, co prožíváme, když jsme šťastní.  Jak by asi bylo na světě, kdyby se všechno všem jenom dařilo? Co hůř, dokážete si vůbec představit tu nudu, kdyby byli všichni lidé stejní? Každý jsme originál, i když se někdy najdou podobní lidé, vždycky se najde nějaký nepatrný rozdíl a teď nemyslím vzhledově.
Královnami mezi květinami jsou všeobecně uznávány růže. I mít se, jako král, popřípadě královna, musí mít malé ostny, nejsme roboti a životu a všemu, co k němu patří, ať už je to radost, smutek, štěstí i neštěstí nebo i smrt, se nevyhneme.
Každý však máme možnost volby, a proto dej každému dni šanci, aby se stal tím nekrásnějším dnem tvého života, protože nikdy nevíš, kdy tvůj pobyt na této planetě skončí...
Fotka014
(článek byl původně napsán pro http://poezieiproza.blog.cz)