Podzim to je nádherné období, trochu melancholické, ale snad proto se s ním tak výborně doplňuji. Je mi smutno, jako poslední včelce marně hledající vonící květ, mám radost, jako dítě, které najde první zbarvený lístek a sní o Podzimníčkovi s dřevěnou paletou a velkými štětci.
Je mi podivně. Tak moc, moc si přeji něco vytvořit, tolik myšlenek se mi v hlavě proplétá, nápadů a vizí, ale nic nedokáži zrealizovat. Nenacházím v sobě čas, nenacházím slova, která bych skládala do čtivých vět. Kde jsou ty časy, kdy jsem jako jedenácti dvanáctiletá psala povídky z fleku, kdy mi slova do básní vyvstanula plynule na mysl, jako když vyprávíš pohádku. Dnes mi má slova vypovídají službu, má mysl zadrhává neschopna najít ten správný verš rýmující se do sloky. Je to jako bych spala, snila o krásných věcech, ale pak se ráno probudila nic si nepamatujíc. Jsem to vůbec já? Proč mi nic, co bych si tak z celého srdce přála, nejde?
Proč jen nejsem trochu cílevědomější, tvrdohlavější a přísnější ve svých cílech? Vždyť nespočet myšlenek jsem nechala jen tak bez čárky uplout do neznáma. Tolik rozepsaných povídek a básní jsem bez výsledku hodila do koše, protože jsem je nebyla schopna dokončit...
Připadám si cizí, neznámá sama sobě, vzdálená. Ano vzdálená, vzdálená od svých dětských snů, ale sny si plnit je přeci důležité.
A tak tu sedím zavátá v hromádce toho barevného listí zklamaná sama sebou. Každý lístek beru do dlaní a na každý ukápne jedna neviditelná slza lítosti. Z každého lístku se snažím vyčíst svůj osud, ale lístky se jen smutně usmívají a mlčí...