Je trochu podmračené nedělní odpoledne a já se jako vždy snažím dohnat, co jsem přes týden (většinou spíše z lenosti, než z nedostatku času) nenacvičila. Řeknu vám, že jsou to nervy, zvláště když se připravujete na klavírní soutěž, jejíž první kolo je už v únoru. Je tři čtvrtě na čtyři. Dost času říkám si, i přes to však odolám pokušitelskému hrčení počítače, který spokojeně sedí na stolku přímo vedle klavíru. Koho to jen napadlo dávat tento svůdný stroj hned vedle hudebního nástroje?

Pouštím se do stupnice. Nějak mi to nejde. I ta obyčejná D-dur se mi plete. Dneska ovšem v sobě nacházím trpělivost pro pečlivost, a tak znovu a znovu, pomalu i rychle, dur i mol hraji ty mé stupnice, dokud mi to jakž takž jde. Jednou za čas mám vždycky takový záchvaty "pečlivosti" nejen ve hře, ale i v učení nebo práci. Když chci a sama si to naplánuju, tak mě to někdy i baví a mám z toho radost. Horší je, když mě na nějakou práci zavolá mamka. To už se mi tak nechce.

Stupnice jsou natrénované, pouštím se tedy hned do přednesu. Etudy mi učitelka pro předsoutěžní období odpustila, abych toho neměla moc. Netradičně začínám Janáčkem, i když je v žákovské psaný až poslední. poslední dobou jsem ho trochu šidila, proto se na něj musím víc zaměřit. Dneska to beru doopravdy vážně, až se sama divím. Trpělivě hraji zvlášť, pomalu, přestože už to dávno "umím" dobromady. V uvozovkách proto, že to umím, ale s chybami, které už mám někdy nafiksované a nemůžu se jich zbavit. Dokonce jsem odhalila špatně naučený takt, na který zatím neupozorňovala ani učitelka. Úspěch.

Po této skladbě jsem si beru Bacha. I přes všechnu dnešní trpělivost začínám pomalu, ale jistě vřít. Vůbec se mi to nedaří. Nemůžu vystihnout tu správnou dynamiku. Znovu, znovu, pomalu, rychle, dohromady i zvlášť, nemusím ani říkat, že jsem to hrála z not, když už to mám umět zpaměti. Tohle už je i na mě moc. Protahuji se opřená o opěrátko židle (máme otáčecí židli s opěrátkem, to je co? :)) a obracím oči do stropu. Mezi stropem a klavírem ovšem cosi visí. Dřevěný kříž s umučeným Kristem. Okamžitě letí do nebe střelná modlitba. Zvláštní, nikdy mě nenapadlo se třeba před cvičením krátce pomodlit, nebo potlačit svoje vztekání otčenášem.

 

Čekáte, že napíšu, od té chvíle mi to šlo všechno samo? Ne, nešlo mi to samo, byla to dřina, stále stejný chyby, stále znovu a znovu jsem hrála problematický takty. Jen mě ten pohled na kříž naplnil novou trpělivostí a zvláštním pokojem. Doopravdy pocit, který se těžko popisuje. Po Bachovi přišel čtyřstránkový Chopin, také velká fuška. mám tam místa, která mi nejdou. Dokonce i počítač se hodil, když jsem si na youtube poslechla různé verze Chopinového Valsu, abych tak odhadla správné tempo. Ovšem bez facebooku a všeho možného, prostě youtube a to bylo celý. Možná se nedivíte, ale já téměř vždy zapínám do jednoho panelu facebook. Pak ještě Tango od Říhy. Taky mi nešlo. Taková šílenost, je to hrozně rychlý, ale krásný. Taky jsem se pohledem na kříž nechala povzbudit ještě jednou.

Nešlo mi to líp a dokonce ani teď nevím, zda to zítar dokáži učitelce zahrát tak, aby byla spokojená, ale já spokojená jsem. Alespoň tedy za dnešek. Na klavír jsem trénovala dvě hodiny a pak jsem v sobě našla dokonce i vůli nacvičit věci do varhan (chodím ještě do hudebky na hru na kostelní varhany). Varhany jako takové samozřejmě doma nemáme a do kostela se málokdy dostanu cvičit a doma se mi po klavíru už nechce. Ale přesto jsem zvládla ještě další dvě hodiny trénovat na klávesy.

Nepíšu to tady proto, abych se chlubila čtyřmi hodinami trénování, ale proto, abyste pochopili, jak mi pohled na Krista a střelná modlitba pomohly. Nechápu, jak jsem mohla ten kříž vždycky tak přehlížet.

Nepřehlížíme svého dobrého Pána někdy i v jiných činnostech?