Taková menší pohádka vymýšlená jednou v noci jako úkol do českého jazyka:))

 

Jak si pětikoruna splnila svůj sen

 
Můj příchod na svět byl doprovázený velkým rachotem, cinkáním, hučením strojů a pod dohledem přísně vypadajících lidí. Ani jsem se však nestačila rozkoukat, hned mě spolu s ostatními drobnými uložili do jakýchsi balíčků, kde byla hrozná tma a podle hrčení motoru jsem poznala, že nás někam odvážejí. Nikdo z nás nic netušil, spolu s ostatními pětikorunami, desetikorunami, dvacetikorunami a padesátikorunami jsme rokovaly o svém osudu celou cestu, až jsme se z toho málem ucinkaly.
pětikoruna na kupě
Když se auto konečně zastavilo, poznaly jsme, že nás vytahují ven a nesou do budovy. Několik dní jsme nehnutě ležely zavřeny ve skříňce, až jednou nám konečně otevřeli náš černý domov. Neznámá paní nás začala pečlivě přeskládávat do přihrádek přesně na každou z nás tvarovaných. Bylo to zajímavé, jen trochu nepohodlné. Skamarádila jsem se tam s jednou zkušenější pětikorunou, která mi řekla všechno o světě, vysvětlila mi, že jsem teď na poště a povyprávěla mi, co všechno už vystřídala za majitele - milionáře, herní automaty, rulety, mafii - a libovala si, jaký to byl slastný život. Já se při jejím vyprávění také zasnila. "Co pak mě asi za tou prosklenou klouzačkou, kudy poprvé putují všechny peníze, čeká? Kéž bych se dostala někam, kde moje krása nikdy nepomine," pomyslela jsem si při pohledu na ošoupanou a omakanou pětikorunu. Z mých představ mě vytrhla ta paní, co tam pracovala. "Jů, můj první výlet už nastává," radostně jsem zacinkla o kovovou klouzačku a svezla se na druhou stranu přepážky. Uchopila mě drsná ruka statného muže, která hned putovala k nápsní kapse u košile. Moje dobrodružství začalo.
Statný muž si mě odnesl domů. Tam mne nedbale hodil do malovaného hrníčku, mezi spoustu jiných drobných mincí se zabručením: "To mi toho z toho dnešního obskakování obchodů a úřadů zbylo, ty dopisní známky jsou stejně nějaký drahý a k čemu to je, když je dneska internet?" Moc jsem z jeho slov moudrá nebyla, ale v hrníčku se mi líbilo. Od ostatních mincí jsem zjistila, že jsem v čtyřčlenné rodině, která jednou za týden chodí do kostela a vždycky si brávají pár drobných s sebou, ale žádná mince nedokázala moc dobře říct, co se s nimi děje dál. Dvoukoruna tvrdila, že je tam asi ukládají do svatostánku, protože slyšela, že to je největší kostelní poklad. Jednikoruna zase mínila, že si tam lidé peníze vyměňují, protože hned, jak přijdou z kostela, tak hodí do hrnku další drobné, ale jiná pětikoruna ji řekla, že to bude nejspíš tím, že po kostele chodí ještě do obchodu. Malý ošumtělý desetník, kterého si do té doby nikdo nevšimnul, zase povídal, že prý tam všichni lidé házejí podobné drobné mince do kasiček, jako příspěvek na kostel, že prý to jednou zažil. Ale nikdo desetník neposlouchal, na víc ho kdosi odbyl, že už je starý a dávno neplatí, tak co on může vědět. Pětikoruna se rozhodla to prozkoumat.
Když přišla neděle, prodrala se všemi drobnými za týden nashromážděnými nahoru a snažila se zachytit co nejlepší paprsek světla pro svůj lesk, aby si vybrali zrovna ji. Málem jí to ovšem nevyšlo, protože mamice přišlo líto brát tu nejhezčí minci. "Není to škoda? Vždyť je letošní!" namítla, když viděla, že ji tatínek bere z hrníčku. Tatínek námitku však odbyl slovy, že je peníz, jako peníz, a tak se milá pětikoruna přece jen dostala do kostela.
Docela se jí tam líbilo, pěkně tam voněly květiny a střídavé modlitby a písně ji ohromily. Myslila, že se dostala do nebe. Při jedné takové písničce ji muž vzal a hodil do košíku procházejího ministranta, kde byla opět spousta jiných mincí a dokonce i papírovek "Tak že by měl desetník pravdu?" pomyslela si, když je jeden z ministrantů nesl do sakristie. Naštěstí i odsud byly slyšet modlitby a zpěv věřících a tak se pětikoruna zaposlouchala. Po mši je pan farář sesypal do krabičky a chystal se, že si je odnese na faru, kde je přepočítá a uloží do farní kasy, když v tom vběhl do sakristie udýchaný hoch. "Pane faráři, babičku Novákovou jsem dohnal a předal jí ten časopis, jak jse chtěl." "Dobře Pepíku, tu máš od cesty a pozdravuj doma," řekl pan farář, hmátl do krabice s drobnými a v tu chvíli se pětikoruna ocitla v rukou malého chlapce. Pětikoruna poznala, že je to ten samý, jakého zahlédla v oné rodině, kde ještě ráno přebývala v hrnku a bylo jí líto, že se nikam dál nedostala. Pepík zatím doběhl rodiče stojící u obchodu chystající se na nákup. "Pepíku, nemáš pětikorunu do vozíku?" "Zeptal se ho tatínek, který potřeboval rychle nějakou minci, kterou by uvolnil zámek." "Zrovna mi pan farář jednu dal od cesty, tak ti ji můžu půjčit, ale pak mi ji vrátíš, slibuješ?" ujišťoval se. "Samozřejmě!" řekl rychle tatínek a už pětikorunu vkládal do zámku. Ten povolil a vozík se rozjel. Maminka pečlivě projela celý obchod, aby nevynechala žádnou slevu a pětikoruna to všechno zvědavě sledovala škvírkou v zámku. Všude bylo tolik lidí a v policích vyskládaných tolik různých věcí, že pětikoruna na chvíli zaváhala, jesli se nemá pokusit o útěk. Ale po prvním nezdaru to vzdala. Zámek byl moc pevný. Pětikoruna si snažila všechno pečlivě zapamatovat, hlavně pokladnu, kterou poznala podle pípání a cinkání, jak jí to říkala i její první kamarádka pětikoruna na poště. "Takže měla pravdu i pětikoruna z hrnku," vzpomněla si.
Po chvíli ucítila závan čerstvého vzduchu. Těšila se, až ji konečně vytáhnou, už jí tam bylo nepohodlno. Rodině překládání těch pár věcí do auta trvalo jen chvilku. Když byl vozík prázdný, poslali rodiče pepíka, aby ho šel vrátit. Pepík dojel k budce s vozíky, která stála uprostřed parkoviště. U budky seděl bezdomovec, ale pepík si ho nevšímal. Zasunul vozík do řady, zastrčil do zámku provizorní klíč vysící na každém vozíku, aby se mohly navzájem do sebe zapojovat, ale zaujal ho plakát oznamující výstavu plastikových modelů letadel, který byl vylepený na stěně a na chvíli se do něj začetl. Na tento okamžik bezdomovec čekal.
Jakoby nic se nachomýtl k vozíku, kde nechal Pepík svou pětikorunu zapomenutou v otevřeném zámku, rychle ji sebral, a belhal se pryč, aby ho snad Pepík nezastavil. Pětikoruna se podivila, kam se tak náhle dostala. Tohle nebyla Pepíkova ruka. Tahle ruka páchla po alkoholu a cigaretách. Vůbec se jí to nelíbilo, na druhou stranu ovšem zažívala nové dobrodružství a to ji vzrušovalo.
Bezdomovec se s ní belhal městem. Chtěl se vysmrkat a k tomu potřeboval volnou ruku. Proto pětikorunu upustil do kapsy rozedraného kabátu. Zapomněl, že je ta kapsa děravá, a tak po pár krocích pětikoruna cinkla o chodník. Bezdomovec si toho v ruchu města nevšiml a šel dál. Pětikoruna konečně po dlouhé době strávené v samých tmavých místech, ať už to byla kasička, nebo zámek nákupního vozíku, spatřila světlo a vůbec jí nevadilo, že se praštila o tvrdou zem, až odřela dvouocasému lvovi kousek těla. Se zájmem se rozhlížela. Každou chvíli kolem ní projelo auto, autobus, nebo prošel člověk. Nikdo si jí ale nevšímal. Všichni někam spěchali a na zem se nedívali. Na takový nezájem od lidí nebyla pětikoruna zvyklá. Přišlo jí to zvláštní, ale nemohla s tím nic dělat. Unavená po vysilujícím putování usnula, i když bylo slunce ještě vysoko.
Spala několik hodin, až ji probudil veselý smích. Rozespale se rozhlédla a uviděla dvě děvčata jdoucí po ulici, v každé ruce igelitku a na hlavách nejspíš nové čepice. Pětikoruna si je prohlížela se zájmem a v duchu se modlila aby si jí všimly. Přání se jí vyplnilo. Jedna z děvčat si ji zahlédla, zvedla ji a ukazovala své kamarádce. "Hele, pětikačka, co s ní?" "Ukaž?" Chmátla po ní, dvakrát ji v ruce obrátila a pak nečekaně hodila do blízké kašny se zvoláním: "Pro štěstí!" Obě se rozesmály a šly si dál po svých. Když pětikoruna spozorovala, že letí do kašny, byla štěstím bez sebe. Teď teprve její krása vynikne, když na ni zasvítí sluneční paprsek, žádná jiná mince se nebude třpytit tak, jako ona.
A tak si pětikoruna splnila svůj sen. A pokud tu kašnu lidé při opravách města nezničili, tak tam naše pětikoruna chytá sluníčko dodnes.