Podnět k napsání tohoto článku přišel ano i ne náhodou. Svou modlitbu vždycky obětuji za nějaký svůj úmysl, kterým je poslední dobou - za poznání správné životní cesty pro mne i pro mé kamarády. Ani včerejší večerní modlitba, co se tohoto úmyslu týče, nebyla vyjímkou a během ní mi vyvstala na mysli myšlenka, jak to vlastně může být někdy obtížné se odevzdat do rukou Božích.

Asi jako většině křesťanských holek mi někdy napadne, jestli mne nevolá Bůh do kláštera. Nikdy tomu ovšem nevěnuji pozornost delší deseti minut, ale vždy mě velice zaujme, když nějaká řeholní sestra, bratr nebo kněz vypráví svoje svědectví. Víte, zatím jsem jich možná zas tolik neslyšela, ale přijde mi, že většina jich má společný charakter. Zkusím napsat svědectví,  které bude poskládáno z různých vyprávění, co mi tak utkvělo v paměti:

... už v dětství  mě napadla myšlenka, že bych možná mohla být sestrou, během časů se tato myšlenka vždy několikrát ztratila a opět objevila. Často jsem na to nemyslela například když bylo hodně starostí se školou, v pubertě, když přišly první lásky... jednou však myšlenka opět nabrala objemu a už se neztratila. Na každém rohu bylo něco, co mi doslova řvalo boží vůli do uší, ale já to nechtěla slyšet, vždyť jsem měla už vymyšleno, že chci mít rodinu, vlastní dům a chci dělat kariéru, tohle přece po mě Bůh nemůže chtít... Nakonec jsem to svěřila svému knězi, společně jsme se za to modlili a já poznala, že Bůh to se mnou myslí dobře,šla jsem do kláštera a říkám vám, není nic krásnějšího - jsem šťastná...

Příliš krásné, nemyslíte? Ale zkusme si předstvit tu strašlivou roli rozhodování. Být neustále na pochybách, bát se, nevěřit tomu co cítím, vždyť co když mi to našeptává ďábel a ne Bůh?

Víte, my lidé, co jsem tak zatím vypozorovala, máme hroznou tendenci všechna velká a svým způsobem nepříjemná rozhodnutí oddalovat jak jen to jde. Dám příklad sama na sobě. Půjdu teď do deváté třídy a už bych měla vědět, na jakou školu si hodlám podávat přihlášky. Už v loňském školním roce se o tom hodně mluvilo a já měla jasno jen v jednom - jdu na gympl. Ale kam - Do Znojma nebo do Brna? Nemůžu se rozhodnout a tak jsem to "nechala plavat". Nemyslela jsem na to, dělala jsem všechno možné i nemožné, jen ne to, abych si třeba sedla, porovnala plusy a minusy obou variant a konečně dospěla k nějakému rozhodnutí. Teď už se blíží začátek devítky a já stále nevím, ba naopak ještě se do toho přidává další možnost, další názor vzešlý od mamky, nejít na gympl, ale vybrat si nějakou střední, kde bych případně po dokončení už mohla do práce, protože vzhledem k ekonomické situaci vůbec není jisté, že si budu moci vysokou školu dovolit... A teď babo raď. Stále se to dá tak nějak odkládat, ale za pár měsíců mi bude tak říkajíc "hořet za zadkem" a co potom? Bude dost času na zralou úvahu?

Nechci, abyse teď řešila moje situace, protože jsem ji tak trošku zveličila a uvedla pouze jako příklad, ale nemá někdy naše rozhodování podobný ne-li stejný scénář?

Život je plný rozhodujících okamžiků a jak říkal náš farář v jednom kázání, je lepší se rozhodnout třeba špatně, než vůbec, protože špatná rozhodnutí se dají vždycky nějakým způsobem napravit a také se mi velmi líbí věta z titulní strany jednoho časopisu Milujte se: Ne všichni svatí začali dobře, ale každý z nich dobře skončil! (Sv. J. M. Vianney). Ale ještě lepší, než se rozhodovat špatně je přece rozhodnout se dobře. A toho můžeme docílit troufám si říct jedině tak, že všechno pokorně svěříme Bohu v modlitbách a říct mu - "Pane, vím, že nejsem dokonalý, ale chci, aby mé srdce překypovalo bezmeznou důvěrou v Tebe, vždyť ty víš, co je pro mne nejlepší, a proto kamkoli mě pošleš, půjdu tam s radostí rozdávat Tvůj pokoj. Víš, že jsem člověk slabý, a proto pomáhej mi, prosím, dostát tomuto mému rozhodnutí, abych ti dělala jenom radost. Ne má, ale Tvá vůle se staň."

Musím říct, že i když to není nejlehčí, stojí to za to takhle Pánu Bohu sebe odevzdat. Ne, že bych měla nějakou velkou zkušenost, ale vždycky mě hrozně povzbudí a naplní jakýmsi pokojem, když tohle dokážu Bohu zopakovat, pro mě nejlépe v sedě na zemi před svatostánkem nebo samotnou Svátostí.

Jeden takový menší, spíše úsměvný příklad přece mám. Letos jsme měli na chaloupkách stezku odvahy. Vedoucí to měli tak vymyšlené, že už od rána motali různé souvislosti, čímž nás do večera dost vystrašili. I já (a to už je co říct :) ) byla na pochybách, jestli je vůbec letošní stezka odvahy  bezpečná, když vedoucí působili dojmem, že i jim se to jaksi vyjímá z rukou a váhají, jestli nás vůbec pustit. Byla jsem doopravdy plná nejistoty. Když jsme se šli před vyjitím ještě trochu vyspat, modlila jsem se: "Pane, jestli je to doopravdy tak nebezpečné, jak to na nás šijí, tak ať prší, nebo se prostě stane něco, abychom tam nešli, ale jestli je to jenom nějaká bouda, pak tedy půjdu a budu vědět, že se nemusím ničeho bát, protože Ty jsi se mnou." Nedokážete si představit, jak mě to uklidnilo. Stihla jsem si ještě v pohodě schrupnout, cestou jsem holky částečně uklidňovala a když tam bylo něco neobvyklého, co nás mělo postrašit, jenom jsme se nasmály, ať už to bylo auto se zakuklencem, který na nás začal otvírat okna a pouštět stěrače, nebo chlap řvoucí na nás, ať nestojíme uprostřed silnice ( o kterém jsme se nakonec dozvěděli, že to nebyla žádná strašící bouda, ale muž, kterého už dvakrát vykradli a který si myslel, že jsme zloději a tak na nás řval - ale Bůh ví, jestli je to vůbec pravda :)  Ať to bylo tak či tak, nic se nám nestalo, za čež patří Bohu dík :)) )

My Marianky a nejen my samozřejmě také máme možnost vše svěřit Panně Marii. Je krásný, jak každá skupinka má trochu jiné zasvěcení - třeba my jsme MPM MČŠ - Marianky Panny Marie, Matky čistého srdce, Pája patří do skupinky MPM MDR - Marianky Panny Marie, Matky dobrých rozhodnutí, atd. (atd.=víc si jich nepamatuji :P). Obzvlášť tento druhý název se mi líbí. Myslím, že členky mají velmi blízko k této Panně, a mají u ní při úmyslech týkajících se rozhodnutí velikou šanci na vyslyšení a pomoc z její strany. Ale samozřejmě to neplatí jen pro Marianky a k Panně Marii jako k přímluvkyni za různé věci může volat každý z nás a rozhodně to není marné!!!

A co tímhle článekm chci vlastně říct?

  1. Modleme se za výběr správné životní cesty
  2. Nebojme se odevzdat Pánu, vždyť On ví, co je pro nás nejlepší.
  3. Volejme k Panně Marii s důvěrou jako k přímluvkyni
  4. Přijímejme úmysly druhých i mezi své úmysly vždyť Kde prosí dva, tam je Pán uprostřed nich
  5. Když se nám něco nepovede, nezůstávejme ležet v nezdaru, ale odevzdejme to Bohu a začněme s čistým svědomím od zažátku - to co je nemožné u nás, lidí, to není nemožné u Boha!

 

A tak vám všem i sobě přeji, abychom se dokázali poddat Božím plánům s důverou, vytrvali v modlitbě a nenechali se zaskočit každým ukouznutím naší vrtkavé nožky. :)