Každý z nás má jistě nějaký sen. Na snění přece není nic špatného:-) A jeden z mnoha snů může být i to, že chceme potkat nějakého člověka. Ale nejčastěji z takových setkání máme (teda alespoň já) trochu strach, protože víme, že ten člověk žije v širokém okruhu dalších lidí, kde je vážený a někdy má třeba i vyjímečné dary od Boha , máme obavy, aby se k nám neotočil zády a nezavrhl nás. Ale pak přijde nějaký nečekaný okamžik, nějaká nečekaná příležitost a najednou BÁC! -  a onen člověk, nebo i více lidí, je najednou před tebou. Seznamuješ se s nimi, zažiješ s nimi něco pěkného a v hlavě se ti honí "vžyť je to úplně normální člověk".

Ano, všichni jsme (kromě Pána Ježíše, který se pro nás snížil, stal se člověkem, ale to mu neubírá na jeho božství - právě naopak) pouze obyčejní lidé. I svatí, i osobnosti doby jsou jen a pouze obyčejní lidé - obyčejní lidé s ovšem neobyčejnými vlastnostmi. Velcí zpěváci krásně zpívají (alespoň pro některé lidi :-)), malíři malují, kreslíři kreslí, hudebníci hrají na hudební nástroj - ale co my? Co my, úplně ti obyčejní lidé, kteří se nikde neprosazují? Vězte, že si myslím, že Pán dal každému do vínku nějakou vyjímečnou schopnost, ale ne vždy je rozvitá tak, jak bychom chtěli. Se všemi Múzami se musí pracovat - bez práce nejsou koláče, že ano? Ale pokud se i tak najdou lidé, kteří si doopravdy myslí, že nemají co dát - nezoufejte! Vždyť jsou tu ještě svatí a svatých je již dnes tolik, že si každý může vybrat "formu svatosti", která se mu líbí :-)

Když už jsme u těch svatých, moc se mi líbilo, jak se vyjádřila jedna řádová sestra, která nám přednášela o životě sv. Anežky České na brněnském diecézku. Říkala, že svatí nestojí o to, abychom se před nimi plazili na kolenou, vždyť to taky byli jen lidé a líbilo by se tobě, aby se před tebou někdo plazil na kolenou? Většina svatých by upřednostila osobní povídání, jakési "vyměňování" zkušeností, poznávání jeden druhého, vzájemnou podporu, přímluvu a pomoc. Svatí jsou jen lidé, my jsme také lidé. Často se nám sice zdají jejich osudy nepředstavitelné, ta jejich odvaha, ta pokora, ta obětavost, ta LÁSKA, ale byli to také jen lidé a pro nás mohou být dobrým vodítkem na cestě do ráje.

 

Často přemýšlívám o utrpení, které (nejen) svatí a Pán Ježíš vytrpěli. Říkávám si - smrt vlastně není tak hrozná, i kdyby umírání bylo sebe horší, protože pokud už určitě víme, že umíráme, tak nám vlastně nic jiného nezbývá. Nemůžeme s tím nic udělat. Můžeme se pouze těšit na osobní setkání s Pánem, popřípadě ještě rychle zpytovat svědomí.    Jenže - u Pána Ježíše to nebylo tak "jednoduché". Nejprve velká úzkost a přemáhání v Getsemanské zahradě... ale myslíte si, že když se rozhodl utrpení pro nás podstoupit, tak v tom okamžiku ztratil svou všemohoucí moc? Ne! On při tom svém utrpení stále ještě měl pro co sáhnout do kapsy. Věřím, že ho všeliké rány hrozně trýznily, ale on to všechno vytrpěl, zaťal zuby pro naše spasení. Nevím, k čemu to mám přirovnat, aby se dalo lépe pochopit, co se vám tu snažím říct. Napadá mne jedno přirovnání, ale je dost slabé : Je to třeba něco, jako když se poraníte a chystáte si tu ránu vydesinfikovat. Nalijete si peroxid vodíku na ránu a začne to příšerně štípat - také máme nutkání sí peroxid okamžitě smýt, aby už bylo po bolesti, nebo ránu alespoň křečovitě sevřít, abychom bolest tlumili, ale víme, že když těch pár vteřin vydržíme, že máme ránu vyčištěnou a v podstatě se nám nemůže nic stát. Je to něco podobného. Pán vytrpěl hrozné bolesti, akorát ne pro sebe, nýbrž pro nás!

Ale byl to také vlastně člověk....