aneb

Zamyšlení nad úryvkem pro letošní XXV. světový den mládeže : Mistře dobrý, co mám dělat, abych dostal věčný život?

(Pozn: v tomto článku byly použity  poznámky, postřehy z různých akcí a přednášek i z vlastních osobních zkušeností)

 

Mohu říct, že DSM bylo skvělé, ale nějak jsem to všechno nestihla pobrat. Snad i proto, když jsem přijela domů, mě pojala touha napsat zase po dlouhé době nějaké zamyšlení a toto téma se mi přímo dabízí. Prosím Boha, aby tento článek za něco stál a aby vám snad i něco dal.

 


 

 

" Mistře dobrý,..."

Hned první bod, u kterého se můžeme zastavit. Proč mladý bohatý muž oslovil pána zrovna takto? Myslím že proto může být mnoho možností, pozastavila bych se nad těmito třemi:

  1. Vtíravost - Myslím, že tohle dobře všichni známe. Jsou lidé, kteří vás pomlouvají na každém koutku, ale když něco potřebují, kdlině by si před vámi klekli na kolena a prosili vás až do nebe. Možná, že když mladík viděl, jak je Pán Ježíš "slavný" a hodně lidí ho následuje, chtěl si u něho šplhnout, a tak do oslovil tímto lichotícím způsobem. Vzhledem k vyvíjejícímu dialogu se však můžeme domnívat, že takto to nebylo. Mladík totiž později vyznává, že už od svého mládí zachovával všechna přikázání.
  2. Rozpaky - Nikdy o Pánovi neslyšel, nikdy s ním nemluvil, nikdy ho neviděl. I přes to však žil správně, ale viděl že je to málo. Nechtěl už věčně poslouchat puze řeči židovských kněží, a proto se vydává rovnou za Pánem Ježíšem, protože z doslechu ví, že tento muž je velice moudrý, káže lásku a věšný život a koná všelijaké zázraky. Ale teď,  když se konečně dostává k jeho blízkosti, neví jak ho oslovit. Jak ho má oslovit, aby se Pán snad neurazil, nebo ho neodehnal. V hlavě se mu honí spustu variant, ale nakonec si vybere jednu - Mistře dobrý,... Myslím si, že by se  mohl rozhodnout pro tuto variantu díky tomu, že slyšel něco z doslechu...
  3. Důvěra - Snad, že ho mladík mohl takto oslovit i proto, že věděl o všech Jeho činech, že chodíval na jeho kázání a promluvy, vzal si k srdci jeho přikázání. Ale stále mu tam něco nesedělo. Stále nebyl šťastný. Hledal někoho, kdo by mu pomohl. A Tak šel přímo za Ježíšem a protože důvěřoval, že Ježíš doopravdy je dobrý člověk, oslovil ho Mistře dobrý...

Težko říct jak to tehdy bylo, nikdy nevidíme do hlavy druhého, natož pak do hlavy, která už 2000 let nežije. Ale zamysleme se nad různými variantami. A Řekněme si, která asi byla nejúpřimnější?

 

"... co mám dělat, abych dostal věčný život?"

 

Tento mladík se (snad) zcela upřímně a vážně dotazuje, co má dělat aby šel do nebe.

Taky se Boha často na něco dotazujeme nebo se ho spíše stále něčeho dožadujeme. Tváříme se zbožně, ale přitom se stále zaobíráme jen sebou. Na exerciciích pro Marianky, jsem měli zajímavou přednášku (kterou vedla Lída) o modlitbě. Jak často si vlastně přes den vzpomeneme na Boha?  - Docela často ne? hlavně, když je každou druhou hodinu písemka, nebo nějaké důležité jednání. To pak je samé: Pane Bože, prosím tě, ať nedostanu pětku!!! Jestli mě máš rád, tak prosím ať to dobře dopadne!!!... Ale je to takhle správně?

Pane Ježíši, tak já bych teda do toho kláštera šla, když mě teda voláš, ale hele, k těm Klariskám nikdy - chci něco volnějšího... Je toto opravdové upřímné odevzdání Pánu Bohu?

 

Vždyť Pán Bůh ví nejlépe, co je pro nás nejlepší. Třebas dopustí, abychom z jedné písemky dostali trojku (když jsme se nepřipravili!), protože ví, že nás to naplní novou motivací tu trojku zase přebít jedničkami. Protože ví, že bychomm třeba pak na jeho dobrotu mohli zařít hřešit. Ten mladík přichází doopravdy čistě, bez jakékoli podmínky, bez jekékoli dodateční poznámky, třebas jen milimetrové...

Napadá mě teď příklad sv. Moniky. Taky nechtěla, aby sv. Augustin odplul do Milána, modlila se o sto šest, ale Pán měl jiné plány a Monika taky tehdy nemohla tušit, jaké plány s Augustinem Bůh má. Ale i když Monika mohla být mírně zklamána, očividně důvěřovala Bohu a stále se vytrvale modlila.

 

Je důležité vždy říct, prosím tě Pane  za to a za ono, ale NE MÁ, ALE TVÁ VŮLE SE STAŇ.