Procházka nočním městěm

Já každý den nejraději se procházím
večer, vždycky až slunce zachází.
Miluji měsíc, když ozařuje tváře
a oprýskané sochy na zámeckém dvoře.
 
Chodívám ulicemi
a pod každou lampou se zastavím
Chodívám dlouho, i když zima je mi
a na svého milého myslím.
 
Bývávám zasněna
a dlouhé stíny k tomu ještě přispívají,
vždycky jsem potěšena
a ptáci mi v uších zpívají.
 
Miluji noční klid,
i když město i v noci je živé,
proto zacházím do aleje třešňové,
kde vždy ještě stojí osamělý žid.
 
Nebojím se ho,
přijde mi přátelský,
jen v jeho očích odlesky,
a samotné oči jeho
 
ty mne trochu mrazí,
je to síla, drazí,
ten jeho smutný pohled,
studený jako tuhý led.
 
Snažím se na něj i dnes usmát,
však koutky mě neposlouchají,
snad přiště ho nějak potěším, snad,
smutek snažím se zatajit.
 
Jdu tedy dál,
hlavu zdvihám k nebi,
tam někde ve hvězdách sídlí Země Král,
z té hloubky až trochu úzko je mi.
 
Poznávám Velký vůz,
i Orion s býkem a plejádami -
k němu vždy vzhížela jsem s prosbami
jako k ochránci devíti Múz.
 
Vím, že jím není,
ale pro mne vždy byl.
Slibovala jsem mu celé jmění,
jen aby mě byl ochránil.
 
Už začíná být velmi chladno,
pomalu domů se ubírám,
však dřív než před desátou nikdy neodcházívám,
v téhle věci není mi radno.
 
Jdu schválně oklikou
okolo starých hradeb,
vždy mám touhu velikou,
složit zde tisíce skladeb.
 
Jsou to však jen přání má.
Dojdu k hradbě a přes ni naklonená,
dívám se do hlubokého údolí,
odkud jde slyšet řeky šumění.
 
Ach jak tu přírodu miluji,
vzdychám, když domů se blížím,
před domem ještě se ohlížím -
zítra se vrátím - slibuji!