Je tu malá povídka ze života. Ale i pro mne bylo dost silné ji napsat. Vždyť je tak pravdivá...

 

Tolik toužím po čisté pramenité vodě, která se mi stále nedostává. Jak už mám dát najevo, že usychám? Cožpak nestačí, že moje, dříve krásně zelené a silné, lístky jsou svěšené a zažloutlé, div nepadají? Že moje krásné růžové květy opadaly? A přitom ten, kdo by mi mohl darovat trochu vody každý den sedává pod mým květináčem, každý den prochází kolem mých povadlých lístků, každý den na mne vrhá svoje neurčité zraky, když přemýšlí, ale nikdy nevezme do ruky konvičku s vodou a nedopřeje mi ten blahodárný pocit pití. Proč? Proč je tak nevšímavý?

Je to jednoduchá odpověď. Protože on nežije v reálném světě, protože se nestará o svoje květiny, ani o svoji duši, protože on už nevidí ty potřeby druhých, protože on žije ve svém virtuálním světě. Ano, každý den sice sedává pod mým květináčem, ale jen se zaujatě dívá do svého notebooku. Ano, prochází každý den kolem mých povadlých lístků, ale pouze přemýšlí, kdy se bude moci znovu přihlásit na internet, a obstarat svoji fiktivní zahrádečku. Ano, dívá se každý den na moje vyschlé stvoly, ale vždy jen pouze přemýšlí, co koupit, a zasadit, aby to bylo výhodné.

Ale co ten jeho opravdový život? Co všichni jeho přátelé a blízcí? Co všechny jeho zájmy a koníčky? Co jeho život? Všechno se scvrklo do pár malilinkatých pixelů, do jedniček a nul, do zářících paprsků. A o nic jiného se nezajímá. Až já uschnu, nebude to taková škoda, až když uschne jeho duše, toužící po Bohu.

 

Byla by škoda něco dodávat, nechci rušit dojmy z povídky. Jen vás prosím, přečtěte si to ještě jednou a zapřemýšlejte...