Jako každý pátek jsme dnes plánovali zúčastnit se mše svaté. Dnes by však byla obzvláště škoda, se jí nezúčastnit, protože má svátek naše "nejmladší" světice sv. Anežka Česká.

I proto jsem přemýšlela, jak se do kostela dostanu, když taťka má dnes delší práci a starší sestra, která má řidičák, ještě nepřijela. Náhle jsem se však rozpomněla na svoje pevné předsevzetím podle kterého jsem měla chodit alespoň jednou týdně pěšky do kostela, abych si potrénovala moje ochablé svaly na nohou a příští rok se mohla bez váhání vydat na pěší pouť na Velehrad. Toto své předsevzetí jsem však dlouho zanedbávala. Nyní mi to přišlo jako vyjímečně dobrý nápad. Zeptala jsem se mamky ( ta nás vzít nemohla, protože musí hlídat doma tříletou Lucinku) a ta řekla, že když nás půjde víc, tak mohu. Domluvila jsem se tedy ještě s mými třemi sourozenci, kteří nakonec všichni také s pěší dopravou do kostela souhlasili.

Jirka však namítl, jak se dostaneme zpátky. Připadalo mi samozřejmé, že půjdeme přece zase pěšky a také jsem mu to řekla, ale pak jsem si uvědomila, že po mši svaté už bude vlastně tma a docela velká. Po tomto uvědomění už mi bráchova otázka přišla docela na místě, ale i tak jsem se tím víc nezabývala. Víc jsem se v tu chvíli zajímala o to, abychom stihli do kostela dojít, protože přeci jen jsou to do Běhařovic, kde se náš farní kostel nachází, dva kilometry, a už bylo 16:25, s tím, že mše začínala v pět. Aby toho nebylo málo, tak na bráchovi stál varhanní doprovod ke mši a na mých sestrách zpěv žalmu, proto jsme museli pochvátnout.

Nakonec, i přes to, že jsem já s Eliškou nešla moc rychle, jsme došli na mši zavčas a žalm se stihl nacvičit. Jirka v pohodě "doběhl" na kůr k varhanám a celou mši jsme mohli vklidu prožít.

Po bohoslužbě však již doopravdy byla černočerná tma. Jirka řekl, že zkusí zavolat taťkovi, jestli už náhodou není doma, ale ten nebyl. Zatím jsem se vydala já s Eliškou a Anetou napřed. Po pár metrech Eliška ještě zavolala dom, jestli nepřijela náhodou alespoň monika, která má řidičák, ale i ta stále doma nebyla. Mamka řekla, ať tedy jdeme domů pěšky, ale všichni pohromadě. Po telefonátu jsme tedy ještě čekali na bratra. Nemuseli jsme však čekat dlouho. Jirka totiž za námi už běžel, takže byl ve chvíli zde.  Společně jsme se tedy vydali na dvoukilometrovou cestu " za světlem ".

Po cestě jsme si povídali, Jirku napadlo, abych vyfotila krásně nasvícený běhařovický kostel (opravdu jsem ho vyfotila a až bude fotka v PC určitě ji sem dám). Krom toho jsme také zahlédli na obloze světelný sloup, který se pohyboval nad Mikulovicemi, ale byl slabý, sotva ho šlo vidět...

Cestu jsem si docela užila, i když jsem se chvílemi bála nejen toho, aby nám z nezžatého kukuřičného pole nevběhla do cesty srna nebo zajíc. Ale byl to dobrý zážitek...

 

(Pozn. začátek jsem psala už v pátek ten den, takže omluvte časovou výchylku)