Tak, snad ještě není pozdě, napsat některé mé dojmy z návštěvy sv. otce Benedikta XVI.

Když jsem se poprvé dozvěděla, že nás navštíví papež, nechtěla jsem tomu věřit. Ale ani jsem se nenadála a byla tu sobota 26.9.09 a poslední přípravy na ranní odjezd do Brna. Autobus, který naše farnost vypravila od nás odjížďěl v neděli 4:15 ráno, takže co nejvíc věcí nachystat večer, ať pak ráno nic nezapomeneme. Všechny přípravy proběhly dobře a tak jsem v neděli spokojeně seděla v autobuse, dívala se na hvězdy a přemýšlela, jaké to asi bude.

Ranní cesta z dálnice, která byla doopravdy pěkným začátkem mi vůbec nepřišla dlouhá. Když člověk putuje s tím bublajícím davem, napomínán policisty abychom zašli do "odstaváku", tak mu to ani nepřijde. Jakmile jsme však s mými sestram zjistily, že nám asi za 40 minut zavírají sektor, značně jsme zrychlily. Do našeho sektoru A1 jsme přišly opravdu načas, ale pak jsme zjistily, že "zavřít sektor" nebylo vůbec přesné označení, snad by nás se vstupenkou "do 6:50" pustili i v 7 hodin...

Hned první zklamání, které mě však čekalo bylo to, že toho nejspíš moc neuvidíme. Sice se před naším sektorem tyčilo krásné postranní pódium, ale do jen málo nahrazovalo neuskutečnitelný pohled na hlavní pódium s oltářem, kde byla později sloužená mše svatá. Naštěstí nám to nahradily velkoplošné obrazovky, roztroušené po areálu. A tak první zklamání brzy přešlo, v pohodové ladění na tu správnou atmosféru, která nás už zanedlouho čeká.

Já jako nadšený signalák jsem se hned začala ohlížet, kde je ten "náš" stánek (udělala jsem jednu velikanánskou chybu - nepodívala jsem se dobře na mapku s místem, kde bude stánek stát), jenže jsem ze předu samozřejmě nic neviděla. A neodvažovala jsem se ani opustit sektor, který jsem považovala pro mě za uzavřený. Nedalo se svítit...

Abych pravdu řekla, předprogramu jsem moc velkou pozornost nevěnovala, reproduktory přehlušilo mé kručení v břichu a tak, zatímco slepý hošík zpíval, má ústa přežvykovala tvarohový buchty. Ale to svědectví rodiny se slepým kloučkem mě zaujalo. Pak následoval nácvik latinských odpovědí. Nebyly mi úplně cizí, jelikož náš farní kněz učinil již dvě nedělní mše s latinskou liturgií, ale i tak nácvik přišel vhod. Latina je krásná, škoda, že ještě mnoha slovům nerozumím :-)

 

Přiblížil se přílet papeže. Stála jsem ve střehu s připravenými vlaječkami, nadšená pro všechno skandování a jásání. Slavnému papežovu příletu však předcházel ještě přílet prezidenta, který jsem však vůbec nepostřehla. A když moderátoři ohlásili, že prezident už je tu, byla jsem překvapena a rozhodla jsem se, že si budu oblohu víc hlídat. Však ani to nepomohlo. Když papež přilétal, jen stěží jsem zahlédla přistávajísí letadlo. Ale přece jen. Na vlastní oči. Okamžitě vyrostl les mávajících vlaječek a ozvalo se radostné skandování. Přes obrazovky jsme mohli sledovat každý papežův krok. Napjatě jsme čekali, až nasedne do papamobilu a začne projížďět sektory. S velkou nadějí jsme se procpali k "zábradlí" a čekali, jestli projede kolem nás. V těch chvílích jsem doopravdy litovala, proč nejsem trochu většího vzdrůstu, jelikož se kolem mne neustále ozývaly radostné výkřiky lidí, kteří papamobil uviděli. Já jsem však nezahlédla ani stříšku. A to mě trochu zamrzelo. Nakonec jsme se "setkání" s papežem nedočkali. Zklamání bylo vidět na mnoha tvářích, ale stále převažovaly ty, které se radostně usmívaly. Začala mše.

Přiznám se, že mši jsem nebyla schopná naplno prožívat. Zvláště, když asi kolem kázání mě začalo uspávat přímé zářící sluníčko. Neměla jsem ani brýle ani pokrývku hlavy a tak mi tento svit byl až trochu nepříjemný. Ale zpět k tomu příjemnějšímu. Velmi jsem se zaradovala, když jsem uviděla na obrazovce známou tvář - jáhna Williho Türka, jak se chystal číst evangelium a ve skrytku duše jsem mu velmi záviděla tu blízkost s papežem.

 

Po mši odletěl nejdříve papež a pak prezident. Potěšilo mne, když jsem alespoň při odletu jasně viděla vzlétající letadlo, jak zakroužilo nad Tuřanským areálem. Pak následoval další program a snažné pokyny moderátorů a pořadatelů, abychom opouštěli sektory postupně a zabránilo se tak "dopravnímu" kolapsu. Myslím, že D1 ještě takové množství lidí kráčejících po jejím hřbetě nezažila. Když už  areál trochu prořídl, rozhodla jsem se (pod záminkou  potřeby na toalety) ještě jednou podívat po stánku signálů. Areál však byl tak velký, že jsem se neodvažovala ho moc procházet a věřila jsem jen vlastním očím. Ty tak očekávaný stánek nemohly najít a tak jsem to vzdala - další zkamání. Vrátila jsem se do sektoru, kam nakonec přišel i taťka a brácha a tak jsme se tam sešli a počalo vyprávění zážitků. Skoro každý člen mé velké rodiny papeže uviděl alespoň z dálky a jejich nadšení bylo obrovské. O to víc mne to však mrzelo. Moje mrzutost se však ještě zvětšila, když jsem začala posmrkávat a neúprosně mě bolela hlava, jelikož jsem dostala úpal.

Konečně jsem se rozhodli, že "opustíme naši slušnou povahu" a i přes to, že organizace ještě sektoru A1 nedovolovala odchod, vydali jsme se na zpáteční cestu k autobusu. Ta však byla o mnoho metrů delší než před tím. Autobus zřejmě musel ještě popojet a zaparkoval dál. Cestou nás ještě potkali vesmírní lidé, takže jsem se měla možnost zamyslet, nad očipováním lidí. Nevím, vesmírní lidé se mi moc nezdají... Ale musím říct, že cesta dálnicí mě potěšíla, výborná možnost tréninku mých ochablých svalů na nohách :-) Když jsme přišli k autobusu, zjistili jsme, že už se čeká pouze na nás. Spolupoutníci už neskrývali radost nad tím, že jsme konečně dorazili a okamžitě se vydalo na cestu domů. Já jsem se s bolením hlavy zabořila do svého sedadla a jala jsem se přemýšlet. Měla jsem pocit, že si z tétopouti odnáším jen úpal a rýmu, protože jsem svatého otce vůbec neviděla, jen přes obrazovky, což jsem mohla i doma a ušetřila bych své zdraví. Já vím, vždyť už jen to vědomí, že je Benedikt tady a se mnou by mě mělo plnit takovou positivní náladou... ale nebylo tomu tak... štvalo mě to a hrozně... protože jsem pozorovala, jak se měním... když jsem byla menší, na takovéto akce jsem vždycky hrozně chtěla a vždycky jsem si to taky patřičně užívala a teď? Nepoznávala jsem se... Jako mladší jsem měla ráda všechny bližní lidi a teĎ příjde mi, že nějketeré z nich mi doslova lezou na nervy... ale proč? ... proto z toho mám divnej pocit.... Tohle všechno jsem si postupně uvědomovala po cestě domů i doma, a ... možná je to blbý... ale už jsem si nad tím i pobrečela... Měla jsem tak zkaženou náladu, že když se mě ptali, jestli bych jela do Staré Boleslavi, kam se původně vůbec neplánovalo jet, tak jsem řekla, že ne. Že se chci pořádně vyspat a je mi blbě... naštěstí jsem se doopravdy (z toho) vyspala a tak, když se mě ještě jednou v pondělí 28.9.09 ptali, jestli fakt nechci jet, neváhala jsem a i když byly tři hodiny ráno, počala jsem se chysta. A tak jsem nakonec jela ještě do Boleslavi. Ale o tom až někdy v příštím článku :-)
Tak ahoj