Svět za oknem

Svítá na lepší časy

Dívám se z okna ven,
vidím smutné lidi jen.
Snad jeden se šťastně usmívá,
Co ostatní tak trápívá?

Lidé stále někam spěchají,
o důležitých věcech jednají.
Však malé radosti, co potěší kde koho,
těch už nedbají.

Jak veseleji by hned bylo,
kdyby se každý usmíval,
hodných lidí více žilo
a každý rád pomáhal.

Dnes si každý hledí sebe,
přítel vidí brečet tebe,
ale kdo ti přijde pomoci?
Častěji cizí, než domácí.

Ach, někdy si tak postesknu,
proč není svět jak ze starých příběhů?
Vždy si předsevzetí do hlavy vtisknu,
ale dřív, či později s ním stejně lisknu.

Proč já sama jsem jak ze dřeva?
Proč nedokážu více chápat ostatní?
K čemu jsem na této zemi živa?
Přijde mi, že kazím krásně dny jarní.

Zamyslela jsem se nad sebou.
Opravdu správně jednám se sebou?
A umím správně mluvit k přátelům?
Jak se cítíš, když mluvím s tebou?

Máš ze mě dojem šťastného člověka?
Nebo ti připadám jak suchá veka?
Veka, co vezmeš ji a hned se drolí,
takové suché chování já mám?
Mnoho lidí pro něco truchlí
a já je utěšovat mám?

Já, když sama sebe soudit neumím,
já, když sama sobě nerozumím,
já, když sama sobě se špatná zdám,
já druhým ukazovat cestu mám?

Znova se dívám z našich oken.
Začíná pršet...
Tu prolétne venku pták,
jako by říkal: "Honem, a't nezmoknem."

Zadívám se přes domy dál,
tam, kde vítr stromy ohýbal.
Pole žita připomíná mi moře,
ach Bože, proč je tolik hoře?

Proč člověk v nejistotách musí žít?
Z těch trápení dal by se věnec vít.
Někdy i zvířata předčí lidi,
slušný člověk to snad vidí...

Vidím tu krásu přírody,
pole lesy plné pohody,
však vím, že i zvěř i rostliny
denně překonávají hořké hlubiny.

Teď mi to všechno dochází,
nová naděje přichází.
Napravím sama sebe dřív.
Pak budu ta, ze které radost pochází.

Na každého se ráda usměji,
radovat se budu častěji.
Od této chvíle chci pro druhé žít
a hlubokou lásku při tom v srdci mít!