Jana si dělala velké starosti a ještě pořád tu bylo to její tušení, které se stále více naplňovalo. Pevně doufala, že ji kníže nepošle k otrokům, dřít na nějakém paláci pro knížete, který je vlastně její nepřítel, to doopravdy nechtěla. Bála se být s tímhle knížetem v jedné místnosti, ale se řidičovým odchodem se jí vlastně zároveň i ulevilo. Její vychloubání bylo sice k ničemu, ale je štěstí, že řidič odchází, nemůže totiž, jak Janče sliboval, nikoho nikam doporučit a kníže je nezná. Leo si začal všechny prozíravě prohlížet a každého obdařil nepříjemným pohledem. Obcházel kolem nich. Janča se modlila, aby neukázal na ni jako na první. Naštěstí se tak nestalo. Leo přišel k jednomu urostlému muži, poplácal ho po ramenech a po tváři, chvíli se rozmýšlel a pak řekl: „Pěkný chlapík, urostlý, svalnatý… půjdeš k otrokům!!!“ Muž měl slzy na krajíčku. Pokoušel odporovat: „Ale…“ „Žádné ale! Nebo si můžeš jít stoupnout rovnou pod šibenici. Takových jako ty už byli stovky!“ Rozlítil se kníže. Muž radši zmlkl a postavil se stranou. Kníže si zatím prohlížel další lidi. Najednou se zadíval na Nikol. Ta se při jeho pohledu pohrdavě usmála. Janča se podivila. ‚Vždyť ona se vůbec nebojí.‘ Pomyslela si. Kníže Takovou reakci od Nikol neočekával. Byl zvyklý, že každý strachem odvracel oči. Přišel k ní blíž, stál od ní asi 15 cm a řekl: „Pěkná panenka, i když trochu drzá, nezdá se vám?“ Rozkřikl se. „Můžeš děkovat bohu, za to, že ti dal tolik krásy, jinak bys pádila k té špinavé otrocké chásce! Ale přijmu tě mezi služebnice. Avšak nemysli si, že se budeš celý den válet!“ Nikol poodstoupila. Všechno jí sice bylo fuk, ale byla ráda, že to takhle dopadlo. Nechtěla by celé dny pořád jen pracovat. „A hele, další panenka!“ Řekl Leo, když se mu, jak Nikol poodstoupila, objevila před očima Janča. Ta se doopravdy bála a radši se dívala do chladné mramorové země. „No tak podívej se na mě!“ Pravil rozčileně kníže. Janča zvedla hlavu. „Ts, tak to jsi ty! Ta pracovitá holka, co každý den doma uklízí, vytírá a zametá? No teda, abych pravdu řekl, čekal jsem trochu něco jiného!“ ‚Ne, prosím ne.‘ „No vidíš, pracovité otroky potřebujeme! Tak se račte slečno přidat k tomu mladíkovi, co stojí támhle v rohu!“ Janči bylo do breku. ‚Taková nespravedlnost. Tu nánu Nikol si dá do služek a mně se akorát vysměje! Jak já k tomu přijdu! Co já budu dělat? Tahat celý den vědra s pískem nebo sekat kameny pro jeho pitomej palác? Ať si trhne! Takhle to dál nemůže pokračovat! S tím se musí něco udělat! A co si vlastně o sobě myslí, že krade ze světa lidi, pro nějakou, beztak ani neexistující, říši! Ale já mu ukážu! Slibuju, že ho jednou zničím a vrátím se se všema domů! Jo, i s Nikol i se Štěpánem a se všemi ostatními! Na to může vzít jed. Ten uvidí, co já ještě dokážu!!!‘ To všechno se Janči honilo hlavou, když nad ní kníže vynesl svůj verdikt. Málem se rozbrečela. Připadalo jí, že se jí před očima hroutí celý svět, ale zároveň měla takový vztek, že si slibovala i téměř nemožné. Ale věděla, že teď proti knížeti nic nezmůže, proto ustoupila stranou. Podívala se na Nikol. Ta na ni pohlédla přátelským pohledem, bylo jí Jany líto, ale teď nemohla nic dělat. Ale svými pohledy se zase udobřily. Ostatní dopadli podobně. Jedni se mohli oddychnout, když se stali knížecími „vyvolenými“, druzí však v duchu kleli, bouřili se a dokonce i brečeli nad svými osudy. Možná by vás zajímalo jak dopadl Štěpán. Toho kníže zařazoval skoro jako posledního a dlouho nad ním přemýšlel. Nebo to tak alespoň vypadalo. Nakonec ho však také zařadil kníže k otrokům. Štěpán to bral statečně poslušně odkráčel k již velké skupině lidí, kteří měli stejný osud jako on. Když spatřil, že je mezi nimi i Janča a že vypadá, jako kdyby měla umřít, šel za ní a řekl jí: „Hlavu vzhůru! Vím, že je to hrozné, ale není všem dnům konec. Vymyslíme nějaký plán a společně knížete přemůžeme, uvidíš!“ Janča se podivila, kde se v něm bere taková vlídnost. Když se potkali poprvé, vypadal jako ten nejnamachrovanější klacek a taky se tak choval. Ale teď? ‚Asi mu spadl hřebínek, když uslyšel, že bude pracovat s otroky.‘ Pomyslela si Jana. Na Štěpánovo utěšování neodpověděla, jen přikývla. Nakonec byla i ráda, že alespoň někdo, koho zná, i když jen od včerejšího večera…