Hodně jsem tu psala o tom, že mi chybí dobří kamarádi. Ale rozhodla jsem se zamyslet, jak vlastně poznám toho nejlepšího?

Je dobrý kamarád ten, který mi všechno řekne ne rovinu, protože kamarádi si přece nelžou? Řekne mi hned, co si o mně myslí, jak mě vnímá a co se mu na mě nelíbí? Ale co když já to neunesu, neunesu každý den tu kritiku, poslouchat neustále jen mé chyby, a jen jednou za čas? Takovou kamarádku už jsem jednou měla a bylo to pro mně velké trápení. Holka to byla hodná, ale řekly jsme si, že si budeme nepříjemné věci říkat narovinu, jenže já jsem zjistila, že kritiku, která se na mě nasype hned a naráz často neudržím a dlouho mi zůstává v hlavě. Ani já sama nejsem schopná tomu druhému říct narovinu všechny jeho zápory...

Ale je tedy dobrý kamarád takový, který mi bude pravdu zatajovat, nebo ji říkat jen napůl, Je dobrý takový, který se ke mně bude jen lísat, ale za mými zády mě bude pomlouvat, protože to prostě někomu musí říct, jaká doopravdy jsem? Takový kamarád by se mnohým z nás určitě nelíbil, a ani mně by se nezamlouval. Nemám ráda lži a pomluvu, nesnáším přetvářku!

Ale jaký tedy má být ten dobrý, upřímný, pravdomluvný kamarád? Ten by měl umět říct mi pravdu opatrně, tak, abych ji unesla. Neměl by mi lhát, to každopádně! Měl by se ke mně hlásit, i v těžkých dobách a neodcházet ode mně, když se mu zlíbí - takovým lidem se říká, že jsou taktní. Ovládají společenský takt. Ale kolik takových lidí se najde? Řekla bych že málo, přiznám se, že i já sama nejsem dokonalá. Ano, každý má nějakou svou chybu jen Bůh, Panna Maria a Ježíš jsou bezchybní. 

A proto závěr z dnešní úvahy zní : dobrý kamarád je hledá těžko, a všichni mají své chyby. Umět být taktní je náročné a ne každý to zvládá a proto bychom se neměli otáčet zády k těm, kteří nejsou dokonalí, nebo se nepodobají našim idolům. A chceme-li někoho, komu můžeme dopravdy bezprostředně věřit, komu můžeme všechno říct a kdo nás nikdy neopustí, tak je to Bůh!!!