Průvod ospalých a unavených lidí procházel spletí uliček kolem krásných domů, které měly zdobenou fasádu prapodivnými znaky, kolem kašen a zdobených studní, na kterých se tyčily sochy neznámých postav, procházeli kolem lidí, oblečených v roztodivných šatech a oděvech, ale všechno na ně dýchalo jakýmsi smutným chladem. Sem tam potkali skupinku do půl těla svlečených mužů, zpocených a udýchaných, jak se belhají s těžkým nákladem kamsi do neznáma. U těchto skupinek řidič často říkával: „Vidíte? Takhle dopadne většina z vás.“ Anebo: „To jsou ti, kteří se vzepřeli knížeti. Dejte si pozor, abyste nedopadli jako oni!“ Avšak unavení cestující už pomale nic nevnímali. Šli skoro celou noc a půl dne pochodovali úděsným parnem. Nikdo si nepřál nic jiného, než se napít a prospat se. Ale mnozí věděli, že toho se asi ještě dlouho nedočkají. Zmožení dlouhou cestou už se doslova šourali. Janča s Nikol spolu nemluvily. Nikol se sice párkrát pokusila začít rozhovor, ale buď ji přerušil řidič nebo Janča nevybraně odsekla. Nikol to nechápala, ale co pochopila bylo to, že Janči asi něco přeletělo přes nos a že s ní nějakou dobu asi mluvit nebude. „Možná je to tak lepší.“ Pomyslela si Nikol a šla dál. Obě dívky už byly také velmi unavené a všem se velice ulevilo, když před sebou zahlédly dvě velké hradní věže, které zpřístupňovaly cestu do paláce. Než do nich vešli řidič ještě naposledy promluvil: „Držte se v útvaru a buďte v klidu, jasný? Teď už jde doopravdy do tuhého, tak žádné hlouposti!“ a prošli branami. Před nimi se rozléhal královský dvůr s mnohými neznámými a krásnými rostlinami, keři i stromy a s nesčetnými soškami a kašničkami. Na konci tohoto nádvoří byl hlavní vchod do knížecího paláce, který střežili dva vojáci s loveckými psi. Prošli středem nádvoří až k této bráně. Vojáci nejprve překřížili svá kopí přes vchod, ale řidič k nim cosi zamumlal a oni ho pustili. Jeden ze strážců na řidiče ještě promluvil: „ Další dávka? Jdete nějak pozdě! Leo už chtěl vyhlásit pátrání a podezříval nás, že jsme se proti němu spikli a že chystáme vzpouru. Už nás málem natahoval na mučidla, ale umluvili jsme ho, ať počká ještě do večera, že se vám třeba něco přihodilo. Takže dost, že jdete.“ „Leo je moc nedočkavý a náhlený!“ prohlásil nevrle řidič a vykročil. Vedl je dlouhými chodbami, které měly křížové klenby a byly zdobeny obrazy. Prošli mnoha sály a pokoji, ale nikde se nezastavovaly. Všude pobíhali služebníci a sem tam volali na řidiče něco ve smyslu, že dneska teda mají velké zpoždění. Řidič už to na tyhle poznámky neodpovídal a v klidu kráčel dál. Zastavil se až u mohutných vyřezávaných dveří. „Tak tady je konec vaší cesty, váš začátek nového života…"