První jarní den

 

Ráno mě probudil paprsek sluníčka, který mi jemně přejel po obličeji. Chvíli jsem si snažila toho sluníčka užívat, vždyť je sobota, tak jaký spěch? Ale pak jsem se posadila. Pohlédla jsem z okna. Všechen sníh, co napadl o jarních prázdninách už byl roztátý. Ptáčci zpívali o sto šest a před domem vesele bublal potůček. V zahrádce se bělaly první sněženky a na nebi nebyl ani jediný mráček. Slastně jsem se protáhla a líně se škrábala z postele. Bylo kolem sedmi hodin. Šla jsem si omýt ještě trochu ospalý obličej. Cestou do koupelny jsem mrkla na teploměr, který visel na okně do zahrady. Ukazoval +5 stupňů Celsia. Ano, jaro už je tu. Došla jsem do koupelny, vymyla si z očí ospalky, vyčistila si zuby, učesala se a spěchala jsem zpátky do pokoje. Rychle jsem si oblékla triko a tepláky a už jsem byla v kuchyni. Tam už byla i moje maminka  a smažila toasty k snídani. Táta ještě spal. 

„Dobré ráno!“ Pozdravila jsem mamku, která právě vyměňovala veku v toastovači.

„Krásné ráno.“ Odpověděla mi vesele maminka po vzoru pohádky Zlatovláska. Očividně měla dobrou náladu, to bylo dobře. Zeptala jsem se jí, jestli bych nemohla jít ven, když je tak krásně a maminka souhlasila.

Hned po snídani jsem zavolala své kámošce Jarce, která bydlí na druhém konci naší malé vesničky. Ale když jsem se jí zeptala, jestli se mnou půjde ven, řekla mi, že dnes mají doma hodně práce, takže nemůže. Posmutněla jsem, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu ven sama. Přece takový krásný den neprosedím doma!

Vyšla jsem asi okolo deváté hodiny, protože jsem ještě pomohla mamce uklidit po snídani. Nejprve jsem se prošla vesnicí k rybníku. Po dlouhé době tu byly dokonce i labutě. Naházela jsem jim zbytek veky a zamířila jsem k lesu. Cesta vedla po louce.

‚Škoda, že ještě nekvetou pampelišky,‘ povzdychla jsem si. Cesta byla mírně zablácená, ale nevadilo mi to. Měla jsem dobré boty. Venku bylo nádherně. Ptáčci nepřestávali zpívat své dlouhé písně, všude bzučely mušky a včelky a vůbec bylo okolo takového ryku, ale přitom úžasné ticho, nemohla jsem se naposlouchat.

Brzy jsem byla u lesa. Na chvíli jsem zaváhala, nezabloudím? ‚Ale, snad ne, budu jen na kraji,‘ umínila jsem si a vydala jsem se do něj. Náhle se něco pohnulo. Zůstala jsem stát jako zkamenělá. Chvíli jsem čekala. Najednou se někde blízko mě ozval tlumený výkřik, pak nějaké praskání větviček a přede mnou se objevila jaká-si holka, celá potlučená, ve vlasech  pár větviček , ale ve tváři měla usměv.

„Ahoj!“ řekla mi. Trochu jsem vykulila oči, nikdy před tím jsem ji  neviděla, ale rychle jsem se vzpamatovala a přátelsky jsem na pozdrav odpověděla: „Ahoj, cos vyváděla?“

„Ále, lezla jsem na smrk a podlomila se mi pod nohou větev, tak jsem si trochu nabila, ale je to v pohodě. A co ty? Vyšla sis na jarní procházku?“ Usmála se na mě. Já už jsem se uklidnila a odpověděla jsem: „No, tak nějak. Chtěla jsem jít s kámoškou, ale ta nemohla, tak se jen tak procházím. Hele, a jak se vlastně jmenuješ? Nikdy jsem tě tady neviděla.“

„No, ani’s nemohla. Teprve nedávno jsme si v této vesnici koupili chalupu. Dnes jsme tu podruhé, tak jsem se rozhodla, že půjdu prozkoumat okolí. Je to tu báječný. Krásná příroda, klid a čerstvý vzduch, chtěla bych tu zůstat, ale budeme sem jezdit jenom na víkendy. Jo a jmenuji se Anežka a ty?“

„Dominika. Hm, vidíš, já jsem si vždy myslela, že ve městě je to mnohokrát lepší. Ale když to teď říkáš, uvědomuji si, že máš vlastně pravdu…“ A tak jsme si  povídaly a zanedlouho  se mám zdálo, že se známe léta. Domluvily jsme se, že spolu budeme chodit ven každý víkend, pokud to bude možné. Vyměnily jsme si své kontakty a pak už jsme si jen hrály…

Domů na oběd  jsme přišla včas, ale musela jsem spěchat. Mamka se ani moc nezajímala, co jsem venku dělala, ale já ji to všechno povyprávěla. Navrhla mi, že můžu jít ven i po obědě, ale nejprve jí musím pomoci s nádobím. Souhlasila jsem a šla jsem si umýt ruce.

Večer jsem si všechno zapsala do svého deníku. Nakoukla jsem do kalendáře:

21.3. SOBOTA

Hm, byl to můj nejlepší první jarní den!