Včera jsem tuto povídku psala do blogu http://poezieiproza.blog.cz . Rozhodla jsem se, že ji vložím i sem, tak tu je máte... :)


Moje malá pastelka...


Snad každý má nějakou oblíbenou věc. Někdo miluje medvídky, někdo žirafy, jiný nosí jako talisman svůj oblíbený kámen, nebo hračku. Já vždycky při sobě nosím malou modrou pastelku. Vždycky když mám radost, nebo jsem naopak na dně, anebo se prostě nudím, vytáhnu svoji malou pastelku, najdu nějaký kousek papíru a začnu si kreslit. Většinou se v takovýchto malých obrázcích rýsuje moje nálada. Takže jsou pak ty obrázky různé... depresivní, smutné, veselé, povzbuzující i abstrakce...
Moje modrá pastelka je mojí kamarádkou všude, vím, že mě nikdy nezradí, můžu jí povídat co chci a jak dlouho chci a ona nikdy neodejde...
A Proč zrovna modrou? Modrá je pro mě naděje! Když je mi smutno, vytáhnu si mojí pastelku a vzpomenu si, že nikdy nevím co se stane a naděje je to poslední, co v člověku umírá...
Jednou mi bylo zase tak smutno a tak jsem si vytáhla svou oblíbenou pastelku a začala kreslit. Nebo spíš jen tak čárat ale najednou, Křup!, na pastelce se zlomila tuha! No nic, řekla jsem si, ořežu ji a bude to! Vzala jsem ořezávátko a začala ostrouhávát svou malou pastelku. Vždy, když vykoukla modrá tuha, naděje, že se mi podaří pastelku ořezat stoupla. Avšak ta tuha se vzápětí ulomila a naděje ve mně začala pohasínat. Jak jsem svoji pastelku neustále ořezávala, tak byla stále menší a menší až mi z ní nezbylo docela nic! A spolu s pastelkou zemřela i moje naděje! Oči se mi "zavřely"... Od té doby, kudy chodím, tudy vzdychám a nemám nikoho kdo by mě potěšil, kdo by mi připomněl, že naděje umírá jako poslední, kdo by si se mnou popovídal...
***
Jednoho dne jsem se plna deprese procházela po městě a nepřítomně koukala do výloh. Šla jsem také kolem papírnictví. Zrak mi padl na modrou pastelku, která ležela mezi ostatními pastelkami, za oknem výlohy. Tu jsem "prozřela". No jasně! Proč jsem to neudělala už dávno? Podivila jsem se sama sobě a rychle jsem vtrhla do krámu, koupila si tu nejmodřejší pastelku.
Od té doby jsem zase plna naděje. Jen mi k té naději přibylo také vědomí, že se nemám při ztrátě oblíbené věci uzavřít a nechat se unést smutkem a depresí, ale ještě víc otevřít oči. Třeba najdu jinou (možná i lepší) věcičku, která pro mě byla předtím vzduch...
pastelky