V jednom velkém obchodě,

zvaném Hudebniny,

stál klavír na samotě,

byl  jeden, jediný.

 

Přemýšlel, proč právě on,

Musí tak sám být,

Vždyť venku je taký shon,

 A on musí smutek mít.

 

Jednou mu prodavač řek‘:

„Už tu dlouho nebudu.

Vysoký už je můj věk,

Odpočívat půjdu.“

 

A tak klavír čekal,

Kdo tam k němu přijde,

Bude to žena, či muž

 A zda-li hodný bude.

 

Doufal spíše v muže,

Protože si myslel,

Že s mužem víc zmůže,

prý to někde viděl.

 

A ten den tady je už!

Kdy nováček přichází,

„Ach ne! -  Není to muž“.

Žena dovnitř vchází.

 

Rozhlédla se po obchodě

A hlasitě vzdychla si:

„Vypadá to tu jak v morně.“

Chytila se za vlasy.

 

Avšak pohledíc na klavír,

Tvář její se změnila,

Točila se, až vznik‘ vír,

Na klavír hrát uměla!

 

Od té doby každý den,

Na náš klavír hrála,

Samé krásné skladby jen,

A k tomu zpívala.

 

Klavír štěstím bez sebe,

Neměl už proč plakat

A čeká tam na tebe,

Až přijdeš poslouchat.

 

A to, milí, konec je,

Našeho příběhu,

Klavíru už dobře je,

Dopovídám v běhu.

 

A kam že to běžím?

Do Hudebnin přeci,

Tu krásu slyšet musím,

Jaké to hrají věci!