Když dojel na zastávku, tak holky zjistily, že je tak nacpaný všemi lidmi, co míří domů z práce, nebo naopak na nějaké večírky, že už se tam jen stěží vejdou. Nakonec se jim to povedlo. Kupodivu v tom přeplněném autobuse našly i dvě volná sedadla, do kterých se okamžitě zabořily. Nikol si otevřela svůj oblíbený časopis a začetla se. Jana seděla u okna a pozorovala pouliční světla a protože byl podzim a bylo už šero, tak ta světla svítila. Janě se z těch světel chtělo spát a nakonec doopravdy usnula. Nikol, až si přečetla z časopisu všechno o klucích, tak nakonec usnula taky.

Spaly dlouho. Ani si nevšimly, že už měly dávno vystupovat. A že autobus už je daleko za městem. Jakoby na ně dýchal nějaký omamující vánek, který je uspával. I lidé, kteří s nimi jeli, spali jako zabití. Dokonce i ti, co stáli v uličce, spali. Bylo to velmi zvláštní…

Nakonec je všechny probudilo divné drncání. Nikol si protřela oči. Když se kolem sebe rozhlédla, vyjekla leknutím. Nebyli totiž v žádném autobuse, ale seděli v dřevěném povozu, který byl přikrytý plachtou a táhli ho dva koně. To také vysvětlovalo to drncání… „Jani! Jani, vstávej, kde to jsme? Co se stalo?“

„Nikol, co blázníš? Vždyť jsme přece v autobuse, tak…“ Řekla rozespale Janča.

„Ne, právě že nejsme v žádném autobuse. No tak, vzbuď se přece!“

Janča otevřela pořádně oči. Když uviděla, kde se doopravdy nacházejí, tak chtěla něco říct, ale vůz asi právě najel na nějaký kámen. Zakymácel se a převrátil se na bok. Koně se splašili a utekli. Všichni překvapení cestující se svalili na jednu hromadu. Teď už se musel zbudit i ten nejlenošnější a nejospalejší. Když se povoz konečně uklidnil, tak se všichni lidé začali zmateně omlouvat a přitom nadávali a dohadovali se, kde jsou. Jejich úvahy a kletby však přerušil ostrý a nepříjemný hlas.

„ Všichni ven! Dělejte! No tak, no tak. Rychle!“ Před nimi stál starší muž, který měl na sobě hnědé tepláky, červenou košili a přes ni teplou kožešinovou vestu. Obut byl do vysokých černých bot a na hlavě měl posazený klobouk. Děvčata v něm poznala řidiče, ale jak je oblečený… Když muž viděl, že se nikdo nepohnul, začal je ze svého vozu strkat sám. Když to holky uviděly, šly by raději samy. Avšak nic naplat. Řidič je všechny vystrkal. Do Nikol strčil tak, že zakopla a spadla. Přitom strčila do nějakého kluka, který stál před ní. Ten v zápětí spadl také. Nikol se rychle postavila a začervenala se. Začala se rychle omlouvat: „Promiň, ale já za to nemohu. On do mě strčil a …“

„To je jedno, pojď ne stranu, nebo do tebe narazí další.“ Řekl ten hoch. Popošli na stranu. Nikol se odvážila a zeptala se ho: „Jak se jmenuješ?“

„Štěpán.“ Odpověděl. „A jak ty?“

„Já jsem Nikol.“

„Hm, docela pěkný jméno.“ Zašklebil se Štěpán. Nikol se začervenala, i když tu větu Štěpán řekl se značnou porcí ironie. Ale to už tu byla i Jana a ulevovala si: „Ten řidič je ale surovec, ničemník jeden. Kvůli němu mám … A hele,  s kým se to vybavuješ?“ Změnila náhle téma, když spatřila Štěpána.

„To je…“

„Jsem Štěpán.“ Vložil se do rozhovoru. „A jak se jmenuješ ty?“ Zajímal se hned. Nikol to trošičku nahněvalo, že k Janče se chová líp, ale doopravdy jen trošičku.

„Já jsem Jana nebo Janča jak chceš.“ Odpověděla mu, ale víc se o něho nezajímala, měla velké podezření, že se tady děje něco strašného, ale nehodlala se s tím svěřovat Nikol před tady tím namachrovaným klackem. Rozhodla se, že jí to poví až později a také si radši počká jestli se její tušení vyplní…

Po chvíli zase ten rozrušený bzukot a šramot všech cestujících rozřízl ostrý hlas řidiče: „Všichni do útvaru! Tady bude pořádek! A žádný povídání, čeká vás dlouhá cesta, tak si pohněte.“

Nikdo nechápal, ale než se zase nechat postrkovat řidičem, to už se  radši sami a dobrovolně uspořádali do dvojic. Nikol honem přiskočila k Janči. Nestála o to, aby se k ni přitočil někdo cizí. Jenže mezi ostatními vznikl zmatek. Skoro nikdo se neznal a než se všichni  domluvili, tak se Janča s Nikol dostali na první místo. Tedy až za řidiče, který toho celého hada vedl.