Převleče se obuje pantofle a jde do třídy, aby si ten český jazyk stihla ještě trochu zopakovat, vždyť ho mají hned první hodinu.

A už zvoní a učitelka vchází do třídy. Sotva poví „Posaďte se!“ Maruška se úpěnlivě hlásí.

„No tak, no tak. Snad mě necháte zapsat alespoň do třídní knihy.“ Řekne učitelka, když vidí Maruščino hlášení.

 „Tak copak potřebuješ?“ Zeptá se paní učitelka Marušky, když konečně zapíše do třídnice.

„Paní učitelko, já bych se chtěla nechat vyzkoušet na opravu té čtyřky, prosím.“ Řekne svůj dotaz Maruška.

„No prosím, tak pojď!“ Řekne paní učitelka. Maruška jde k tabuli. Všechno se jí dnes podařilo a dostala jedničku.

„No vidíš to.“ Pochválí ji paní učitelka. „Když ti to takhle půjde i nadále, to budu velmi ráda a je to také pro tvé dobro Marie. Tak, jen tak dál! Posaď se.“

Maruška si sedne do lavice a celou hodinu pak už dává pozor.

Na druhou hodinu má nachystaný plán. ‚Máme zrovna matematiku. Jo to by mělo vyjít. Hlavně si nesmím  zapomenout to lepidlo.‘ řekne si Maruška a chystá si na další hodinu. Však až zazvoní a učitel vejde do třídy, Maruška se jen válí po lavici a dělá, že je jí špatně.

„Rohanová, co ti je? Je ti špatně nebo co?“ Zeptá se učitel. „Nechceš se jít radši na chvilku projít?“

„Ano, prosím.“ Řekne Maruška a tváří se, jako celé umučení. Však místo toho, aby se procházela  po chodbě tak si to míří k šatně. Ve škole ještě nemají zámkové skříňky, ale jenom takové ty  provizorní ohrádky a Maruška si usmyslela, že se těm darebákům pomstí. A ví jak, přilepí jim jejich boty k podlaze! To budou koukat!

Potichu se plíží, už má boty těch lumpů v ruce, ale najednou se za ní ozve hlas: „Co tam děláš? Nemáš být náhodou ve třídě?! Jen pojď, pojď, to si vyřídíme u pana ředitele!“

‚Ajé, tak tohle jsem nedomyslela. No jó no, pan školník, má snad oči všude.‘ Pomyslí si Maruška, ale k panu ředitelovi jít musí, kdyby se teď pokoušela utéct, či něco jiného, tak by to bylo ještě horší.

Sotva přijdou do ředitelny, pan školník už žaluje: „ta holka chtěla utýct ze školy! Viděl jsem, jak si obouvá boty!“

„Tak to teda není žádná pravda, já jsem vůbec utéct nechtěla! Pane řediteli, já vám to všechno vysvětlím.“ Ohradí se Maruška. Ano v šatně byla, ale žádné boty si neobouvala a navíc ty boty, které držela v ruce nebyly ani její.

„Tak dobře, ale nesmíš lhát a nemysli si že bych na lež nepřišel. Víš co se říká, že lež má krátké nohy!“ řekne na to pan ředitel a pošle školníka ven, aby na to měli klid.

Maruška ještě na chvíli zaváhá, ale pak se rozhodne. Někomu už o té bandě musí říct! A tak to panu řediteli všechno pověděla, jak ji ta banda nutila cigarety a nutila ji mlátit její jednou kamarádku a jak se jí posmívají a dneska, že po ní chtěli, aby na holčičích záchodech namazala kliku lepidlem, ale že ona si řekla, že už to tak nenechá a tak že se jim nějak pomstí. A tak jim chtěla přilepit tím lepidlem boty. Jenže ji při tom chytil pan školník a teď je tu.

Pan ředitel se na chvilku zamyslí a pak řekne: „No dobrá, ale proč už jsi o tom někomu dávno neřekla?“

„Víte, oni mi vyhrožovali, že jestli někde něco řeknu, tak mě zabijou a já jsem se jich fakt bála, protože ti lotři jsou schopni čehokoli!“

Pan ředitel už na to neřekl nic, jen ji poslal do třídy.

Od další přestávky začalo vyšetřování, dlouhé vyšetřování, při kterém se přišlo na mnoho důležitých věcí, že ta banda udělala několik jiných prohřešků o kterých se dlouho nevědělo kdo je udělal a taky, že Maruška není první, koho takhle otravovali. A tak se Maruška z toho všeho dostala a ještě ten den, co mluvila s panem ředitelem se také ze všeho vyzpovídala. Od té doby se z ní stala vzorná a hodná žákyně.

 

 

Chcete aby tento příběh měl další pokračování? Jen by jednotlivé díly nebyly psány asi tak často. Tak jestli chcete tak napište!